Biblistika Starého zákona

Obsah

Základní charakteristika Bible a biblického náboženství
Dějiny Izraele
Kánon Písma svatého
Pentateuch
Biblické pradějiny (Stvoření světa a člověka podle Kněžského kodexu, Člověk v zahradě světa podle Jahvisty, Šíření hříchu a postupný úpadek lidstva, Kainova bratrovražda, Boží synové a potopa, Babylonská věž)
Dějiny patriarchů (Abrahám, Jákob, Josef )
Exodus (Zjevení Božího jména, Mojžíš, Pascha, Sinajská smlouva)
Leviticus, Numeri, Deuteronomion
Josue, Soudců
První izraelští králové (David, Davidovská smlouva, Sión, Šalamoun)
Rozdělené království (Judské království)
Předexiloví proroci (Předexiloví proroci Severního království, Předexiloví proroci Judského království, Kniha o Emanueli, Jeremiáš, Pláč)
Exiloví proroci (Píseň o Hospodinově služebníku)
Obnova národa po exilu (Zákon jako základ židovské identity, zákonictví a písemnictví)
Eschatologie (Mesianismus, Apokalyptika)
Ezdreáš, Nehemiáš a knihy kronik (Ezdreáš a Nehemiáš, Knihy Kronik)
Poslední proroci
Sapienciální příběhy
Útlak a vzpoura (Helénistické pronásledování v biblické literatuře)

Starozákonní apokalyptika (Základní rysy apokalyptiky, Společné prvky prorocké eschatologie a apokalyptiky, Rozdíly mezi proroctvím a apokalyptikou, Daniel, Apokalyptika a Nový zákon)

Základní charakteristika Bible a biblického náboženství

Bible = knihy, knížky (knihovna) - biblia

Samaritáni - 5 knih v Bibli

Židé mají 24 knih - některé knihy spojují (12 proroků - jedna kniha -> Dvanáct)

pravoslavní a katolíci o mají o 7 knih více než protestanti

Islám - Korán, Hinduismus - védy, Budhismus - tipitaka, Taoismus - taotetin (Zao´tseho myšlenky), Konfucianismus, Mormoni - kniha Mormonova -> jestliže o Bohu něco víme, tak je to z té knihy, kniha je chápaná jako Boží diktát - kniha je kopie slova od Boha

je to absoulutně platné, absolutně závazné - naučíme se to a budeme podle toho žít, často je tam pojem zjevení - něco bylo někomu zjeveno, za knihou stojí nějaká významná postava, která to ovšem uznává jako slovo Boží

fundamentalismus - lpění na zakládající listině, neexistuje jakákoliv historická interpretace, aktualizace, doplnění, je to dáno a také to tak platí

biblické náboženství není náboženství knihy, ale určité prvky náboženství knihy se tam objevují -> kniha není jedinou informací o Bohu, v biblickém náboženství má prvenství živé slovo, Boží čin

5. století před kristem - vznik prvních knih Bible

Origenes - génius, zavedl v židovství alegorický výklad, ->"Kdyby nám sebrali všechny Bible a spálili, byla by to škoda, ale žádná tragédie" - Bible není jediným pramenem poznání o Bohu - prvenství má mluvené slovo

náboženství, které se opírá o Bibli, je hodně dějinné

Bible - časová a nadčasová, přináší reaktualizaci

Bible je záznam o prvotním Božím sebesdělení, který v sobě stále nese sílu toho původního slova - Bible je Boží slovo, ale jen ozvěna, dál ho nese

Hospidin řekl Mojžíšovi: Napiš slova této knihy!

inspirace Božího slova - původně jen Boží vítr (vysušil rákosové moře), pak třeba Samsonova síla (ale když byl oholen, Boží síla odešla), poté proroci - "je v nás Boží duch"

Ježíš:"Copak jste nečetli, co chtěl Bůh říci těmito slovy?" - citace Božího slova -> Písmo praví = Bůh říká

Pavel pak dává na stejnou váhu Boží slovo a Lukášovu interpretaci (Lukášovo evangelium a starý zákon), nebo: "David mluvil skrze Ducha svatého", "Jak říká Duch svatý" - iterpretace

všechno písmo je Bohem vdechnuto, je jím inspirováno a hodí se k poučování - je živé, není to žádný mrtvý text, stále žije, Bůh je v něm stále přítomný

heretici - tvrdili, že svatopisec se dostal do extáze, a ten přesně napsal, co mu Bůh diktoval - tak to není -> Písmo je dílo jak Boha, tak svatopisce - oba se na tom nějak podepsali

Klement Alexandrijský říká:Bůh je autor, člověk je scriptor

názor: Starý zákon je od ďábla, nový zákon je od Boha -> církev ostře nesouhlasí - Bible celá je od Boha (v této souvislosti se jako jediný autor uvádí a považuje Bůh)

Tridentský sněm (baroko) - všechny knihy Písma Starého i Nového zákona -> spiritus sancto dictante -> jsou diktátem Ducha Svatého - nechtěl tím říci, že Svatý Duch přímo diktoval (ústně), ale chtěl tvrdit fakt - autoři to psali z popudu Ducha Svatého, z inspirace

Lev XIII. - Bůh lidské spisovatele svou silou pohnul a vybudil tak, aby zapsali všechno, co mají, a vhodně to vyjádřili

Pius XII. - Božského ducha vdechnutím - encyklika - reakce na objevy biblistů - lidský nástroj byl skutečně lidský - nebyl jen pouhým nástrojem Božím, ale v díle se odrážela i jeho znalost gramatiky, slovní zásoba, nemohli si být vědomi dosahu toho, co píšou, ale věděli, o čem píšou

Bible má dva autory - Bůh je schopen použít člověka pro své dílo (i se všemi jeho chybami)

otázka pravdivosti Bible -> kdo má pravdu? Jaktože Bůh stvořil Zemi za 6 dní, když věda dnes ví, že to tak nebylo?

nedorozumnění - jedni říkají, že pokud Bible nemá doslovně pravdu v jednom, je celá špatně, druzí ji berou doslovně celou správně (i se stvořením světa) - oboje je hereze - Bible na to neodpovídá, zdánlivě nás v tom nechává

Dějiny Izraele

pradějiny Bible - má to cosi společného s mytologií, ale není to mytologie - musíme to rozlišovat

dějiny patriarchů (praotců) - Abrahám, Izák, Jákob, Josef

první zakládající čin dějin národa - Izraelský národ vyšel z Egypta (pravděpodobně ve 13. století př. Kr.)

kniha Jezue - vstup do zaslíbené země - dosti problematické z historického hlediska -> Jericho v té době pravděpodobně neexistovalo

Doba soudců - žili jako kmenový svaz, když byl problém, zvolili si vůdce a bojovali společně - pak je napadne, že když si zvolí krále, budou mocnější

Šaul (= Žádaný) - první král - Bohem zavržen, až jeho potomci právoplatnými králi

1000 př.Kr. - král David - založil město Jeruzalém - tam uložil archu úmluvy, vedl výbojné války, po něm vládl král Šalamoun (pokoj, mír) - zdědil silnou zemi, pak ji jen zveleboval - vodovod, rozvoj písemnictví, Chrám, první vrstva Tóry vzniká na jeho dvoře, také vznik literatury moudrosti

po jeho smrti úpadek, vládl jeho syn Roboám - nepokoje na severu (měli tam vyšší daně, chtěli je snížit, on je naopak zvýšil) -> revolta

Izraelské království - Severní království - vzniklo v roce 931 př.Kr - mocné, bohaté, vyspělé, Judské královstv bylo naopak chudé, ale měli tam chrám a archu úmluvy, takže obyvatelé Izraelského království často putovali do Jeruzaléma, v Judském království byli také Davidovi potomci - dynastická stabilita (sever dynasticky nestabilní - byly tam časté palácové převraty)

Severní království padlo roku 721 př.Kr. - zničeno Asyrskou říší, poté padlo Judské království - král Nabukadnessar r. 586 dobyl Jeruzalém, zničil chrám a vzal část obyvatel do vyhnanství - Babylonské zajetí, poté nadvláda Persie -> mohli se vrátit domů

od této doby můžeme označit tento národ jako Židy - v této době se hlavně vytváří Biblická synagoga, bohoslužba slova, bohoslužba bez chrámu (v době Babylonského zajetí)

pak se vrátí, v r. 538 si postaví nový chrám, ale národ nemá politickou svobodu, má pouze náboženskou svobodu -> veškerý život se soustředí k bohoslužbě, chrámu, Židé byli pod vlivem Persie, ale nábožensky se soustředili na to, co je činilo Židy (obřízka, sobota, rituální čistota ), uzavřeli se do sebe - smíšená manželství s nežidovkami byla zakázaná

4. století - Alexandr Veliký dobyje Persii a 10 let je vládcem Izraele, po jeho smrti diadochové - v Izraeli nejdříve Ptolemaiovci, v jejich době vzniká řecký překlad židovských Biblických knih (pro Židy v diaspoře - mimo Judeu), Septuaginta - 70 rabínů přeložilo Bibli do řečtiny - všichni to přeložili stejně -> překlad od Boha

poté nadvláda Seleukovců - chtěli jim vnutit panovníka jako boha, Židé se vzbouřili, dynastie Hasmoneovců - Makabejské povstání

bylo úspěšné, Judea se vymanila z nadvlády, ale pak nastaly války o trůn, ukončili to až Římané - dosadili tam svého vazala

Palestina se pak se stala římskou provincií - pak Židé povstali proti Římanům a tvrdě na to doplatili (chrám zbořen, decimace národa, Jeruzalém vypálen)

Kánon Písma svatého

řecky kanón - hůlka, tyčka, přeneseně měřící jednotka

od 4. století se slovo kánon používá pro výčet knih, které do něj patří - kanonické knihy

protokanonické knihy (kat.) = kanonické knihy (protestanti) -> nediskutovatelné , deuterokanonické (kat.) = apokryfy (prot. -> diskutovatelné (Tobiáš, )

apokryfy (kat.) = pseudoepigrafy (prot.) - Genesis, Exodus, Izaiáš, Kniha žalmů, Galaťanům, list apoštola Pavla

apokryfy - fikce, ale ne až tak velká (někdy ale dílo heretiků - vpašovali do toho své ideje)

Biblické knihy se vytvářely spontánně - ne najednou (jako Korán) - v určité chvíli přestane znít mluvené slovo, izraelité ztratí chrám - soustředí se na písmo

rediguje se prorocká literatura, zároveň je všeobecné mínění, že všechno je to od Boha, posvátné

některá díla sapiensiální literatury mají stejnou váhu, jako ty předešlé, ale není v tom jednota

koncem 5. stol. př.Kr. -> společná kniha pro všechny Židy - Pentateuch

130 př. Kr. - 3 bloky - Tóra, proroci a jiné spisy

Josephus Flavius - římský historik, zdokumentoval celý židovský starověk - De bello iudaico a Antiquitates judaicae

mluví o tom, že Židé mají svoji Bibli, která čítá 22 knih (později 24 knih, Josephus nějaké knihy spojil - chtěl, aby počet knih byl stejný jako počet písmen židovské abecedy) - všechny knihy protokanonické

knihy se prosazovaly spontánně - nikdo je do kánonu netlačil, Proroci a Tóra byly uznávané, ale diskutovalo se nad ostatními spisy (napříkad Kazatel a Píseň písní)

Septuaginta - řecký překlad, bylo tam o 7 knih více, Martin Luther chtěl těch 7 knih vyhodit, protože si myslel, že tam nepatřily - ale v době Septuaginty se kanonizace teprve formovala - neexistovala žádná oficiální Bible

křesťané četli jen Septuagintu, židé jen hebrejský překlad, aby se od nich vymezili tak tam křesťané těch 7 knih nechali, židé naopak

Vulgata - Jeroným (zemřel 420 po Kr.) přeložil Písmo do latiny - naučil se hebrejsky a provedl přklad přímo z hebrejštiny, Nový zákon přeložil z řečtiny

později se reformátoři naopak přiklánějí k hebrejské pravdě - přeložili ty hebrejské knihy, ale dali je dozadu a nazvali je apokryfy

1.Tóra - 5 knih Mojžíšových, 2.Proroci - 2 části - starší a mladší -> anteriores - (Jozue, Soudců, Samuleovy, Králů - 4 knihy) et posteriores - (Izaiáš, Ezechiel, Jeremiáš, 12. - 8 knih) 3.Spisy - Job, Žalmy, Přísloví, Kazatel, Píseň písní, Ruth, Ester, Daniel, Pláč, Kronik, Esdreáš (Esdreáš a Neremiáš chápán jako jedna kniha)

Židé svoji Bibli nazývají jako Zákon, nebo TNK - Tóra, Nebiîm a Ketubîm, která se vokalizovala na TeNaK

Deuterokanonické knihy: - Baruch, Tobiáš, Judith, 1 a 2 kniha Makabejská, Kniha moudrosti a Sirakovec (2 sapientální díla), dále 2 verze knih Ester a Daniel, protestanti je mají zkrácené

Knihy historické - Pentateuch, Jozue, Soudců, Ruth, 1 a 2 Samuelova, 1 a 2 Královská, 1 a 2 Kronikl, Ezdreáš, Nehemiáš, Tob, Judith, Ester, 1 a 2 Makabejská

Knihy prorocké - velké (Izaáš, Jeremiáš, Jeremiáš, EDaniel,Pláč, Baruch) a malé (Ozeáš, Ámos, Jonáš, Micheáš, Nahum, Habakuk, Sofoniáš, Ageus, Zachareus, Maliáš)

Novozákonní kánon - vznikal spontánně, časem se vytvářel společný poklad (církve), jsou tam spisy, které se někde odmítaly, ale na východě byly diskutovány

Deuterokanonické knihy -> Židům, list Jakubův, Judův, 2,3 Janovy, 2 Petrův a Janovo zjevení

Všichni křesťané mají stejný kánon NZ -> 4 evangelia, skutky apoštolů (obdoba historických knih), listy - Pavlovy listy - Římanům, 1,2 Korinťanům, Filipanům, Kolosanům, 1,2 Tesalonským, 1,2 Timotheovi, list Filemonovi, dále list Židům, listy katolické: Jakub, 1,2 Petr, 1,2,3 Jan, 1 Juda, dále Janovo zjevení

Targum - v poexilní době se musela číst Bible v hebrejštině (ale málokdo tomu rozuměl) - kazatelský koncept - výklad v aramejštině

Pentateuch

= původně pětipouzdro na svitky - 5 knih Bible (uznávají ho všichni - knihy Mojžíšovy - byly dány Mojžíšovi pod patronát - nenapsal je (jak si často židé mysleli) - dnes se Pentateuch považuje za dílo několika staletí, vlastní literární tvroba začíná přibližně u krále Šalamouna, konec asi kolem 5. století př.Kr.

v Pentateuchu je Bůh označován jako Elohúm nebo JHWH - možné různé prameny, člověk se chová jinak než v jiném verši, tuto teorii pak rozpracoval Wellhausser

4 autoři:

1.Jahwista (nazýval Boha JHWH, první historik svého národa, od stvoření světa až po Šalamouna, archaické pojetí Boha, komunikuje s ním, sází pro něj zahradu v Edenu)
2.Elogista - vznikl v Samaří (severní království) asi v 9. století, je na něm patrný vliv prvních proroků, je moralističtější, vznešenější
3.Kněžský kodex - 6. století, píší svoji tradici, psali sbírky zákonů (především kultické zákony), nábožensky vybroušený, ale suchý jazyk,
4. Deuteronomium - laičtí levité - 622 král Joziáš uskutečňuje výraznou náboženskou reformu - objev knihy zákona (král začal plakat) -> kniha se stala východiskem pro náboženskou reformu

názvosloví knih Mojžíšových - nazývají je podle prvních slov každé z nich -> 1.Be-rešit (Na počátku)- Genesis, 2.Šmot - Exodos, 3. Vajjikra (A zvolal) - Leuitikon , 4. Midbar (Na poušti) - Arithmoi, 5. Debarim(Slova) - Deuteronomion (Druhý zákon) - řecky - pak se to polatinštělo

Biblické pradějiny

o činech, lidech, událostech, ale jsou tam nesrovnalosti - kde vzal Kain ženu

jsou to pradějiny,ne dějiny - příběhy jsou smyšlené, ale o to se nás více týkají - etiologie (řec. aitía - příčina)

je to vyprávění, které chce vysvětlit příčinu daného jevu

mytologický svět - svět božský a pozemský - my jsme odrazem toho božího světa, v Bibli toto není - rozhodující slovo je stále řečeno z nebe, ale na zemi

pradějiny nemluví o tom, co se na světě stalo, ale o tom, co se na světě děje - jsou nadčasové (Augustin - "Každý člověk je Adam")

jsou to příběhy které jsou spojeny mosty - (Noe - Abrahám, mezi nimi je jen rodokmen)

Biblické pradějiny jsou jen úvodem, ale nutným úvodem, jsou napsané až nakonec (autor již věděl, jak to dopadne)

pradějiny jsou teologickou rekonstrukcí počátku - tím, že budeme vyprávět počátek, definujeme co je napořád (jaký je svět, člověk, vyhlídky člověka na světě, proč svět, který Bůh stvořil jako dobrý, je zlý, proč je nenávist,...)

svět stvořený Bohem jako dobrý, člověkem kažený a stále více se kazící

první část - Genesis 1-2 - Bůh stvořil svět, člověka, svět funguje, Genesis 3-11 je odpověď člověka na tento Boží dar, odpověď je odmítavá - člověk vzdoruje a hřeší

Bůh neuspíšil lidský pokrok, sdělil mu pouze věci, na které člověk nikdy nepřijde, i kdyby byl vědečtější (neřekl mu, jak vznikl svět)

Genesis 1,1 - 2,4a - Gen 1 je chronologicky druhé v pořadí

Stvoření světa a člověka podle Kněžského kodexu (Genesis 1)

dvě zprávy o stvoření světa, první:

1. den Bůh tvoří světlo, 2. den nebeskou klenbu, 3. den souš a moře, 4. slunce, měsíc, hvězdy, 5. ptáci, ryby, 6. den suchozemská zvířata, na sklonku šestého dne muže a ženu

7 dní - znázorňuje čas - Židé měří čas na týdny

biblický autor sebere slunci, měsíci a hvězdám božství (bůh slunce Šamaš, Babylon) - světlo dává Bůh

za vším stojí Bůh - první dogma judaismu

slovo je dovusložková záležitost - má tělo a ducha (hlásky a význam)

logika je hned na počátku, nečeká se na ni, na začátku není chaos, ale pořádek

stvoření je dobré, i pro Boha (v jiných náboženstvích nemusí být)

Bůh oddělil světlo od tmy, ale není tu žádný protiklad (zlý bůh)

Bůh neřekne - Ať je člověk, ale řekne: Učiňme člověka (mluví v plurálu) - Rabíni předpokládali, že Bůh již stvořil nebeský dvůr (anděly) a mluví k nim

Majestátní plurál - pluralus maiestaticus - to ale židé neznali, takže to také nemůže být pravý důvod

Bůh je bytost vztahová - něco jako muž a žena, proto mluví v plurálu

poté řekne, že to bylo velmi dobré, je tu někdo, kdo to vidí, kdo je schopen poslouchat a odpovědět - dialog se uzavře

sedmým dnem Bůh dokončí své tvoření - sice jen odpočíval, ale bylo to nezbytné pro dokončení jeho díla

Člověk v zahradě světa podle Jahvisty (Genesis 2)

druhá, ale starší zpráva o stvoření světa, pravděpodobně pochází od Jahvisty (doba Šalamounova, 10. stol. př.Kr.)

vyprávění mytologického charakteru, je tu jiné pořadí - na začátku je pustá země, z které vytéká voda, v Gen. 1 byl člověk vrcholem díla, tady je člověk na začátku - předpoklad pro celé dílo, člověk je prach země, ale dostává dech života - bezprostřední kontakt člověka s Bohem

1. přikázání - ploďte a množte se a naplňte zemi, z každého stromu můžou jíst, ale ze stromu života a poznání dobrého a zlého nesmíš jíst, poprvé je tu něco, co není dobré

člověk obdělává zahradu v Edenu a pojmenovává zvířata, je zemědělec a vědec, ale ke štěstí potřebuje i lásku - člověk se plně stane sám sebou pomocí "ty"

Bůh člověka uspí a z jednoho z jeho žeber stvoří ženu, poprvé tam nazve muže mužem

Adam = pozemšťan

teprve až se muž s ženou spojí, jsou plně člověkem

žena byla vzata z žebra člověka - blízko srdci, žebro je "sela" - v akkadštině to znameá život

hebrejsky je muž "iš", žena "iša" - liší se jen koncovkou, v Bibli je "išša" - v češtině pokus o překlad - mužena (Bible Kralická mužatka)

Šíření hříchu a postupný úpadek lidstva (Genesis 3)

v Edenu je už zlo, které není z člověka, není ještě v lidském světě, ale už existuje

had se stává zobrazením osobního zla, které se pak nazývá v křesťanské tradici Ďábel (Diabolos - Rozchodník), Satan (Hebrejština)

obraz hada - skrývá se, je jedovatý, nemá nohy (na Ištařině bráně byla bytost hada s nohama, pak přišel trestem o nohy)

Had: "Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?"" Eva: "Ne, můžeme ze všech, kromě stromu poznání zla a dobra který je uprostřed zahrady"

jíst -> poznávat, když něco sním, tak to absorbuji, stane se to mou součástí, to samé poznání ("I poznal člověk svoji ženu a ta otěhotněla")

Satan nabízí falešný model Boha, falešný cíl a falešnou cestu (Budete jako Bůh znát dobré a zlé -> Bůh nezná zlo, ale není to omezení, je to absolutní svoboda - zlo omezuje)

člověk má chtít být jako Bůh, to nebyl prvotní hřích

potom nedůvěra - potřeba ochránit se před druhým, člověk zhřešil proti Bohu, ale první to pocítí na vztahu k druhému člověku, oblékne se do fíkových listů, nedůvěra

trojitý Boží trest - hada zbavil nohou, vložil nenávist mezi hada a ženu, žena bude rodit v utrpení, muž bude nad ženou vládnout, nechť je země prokleta, v potu budeš z ní jíst, prach jseš a v prach se obrátíš - smrtelnost, zbytečnost lidského údělu

člověk pojmenovává ženu - vládne na ní - "chavá" - rodička - muž z ženy dělá objekt

nejen že nezemře, ale bude i dál plodit život, ale v bolestech, také muž bude moci získávat jídlo, ale v potu

Bůh jim také kožené suknice - projevuje jim dál milost, také jim "legalizuje" jejich stav - už se tak stalo, už musíte takto žít, tak tady máte suknice

člověk hřeší a jak pradějiny postupují, tak jsou hříchy větší, obsáhlejší, horší

Kainova bratrovražda (Genesis 4)

1. člověk narozený ze ženy je vrah - Kain (Kladivo), oba obětují, Kain zemědělec, Ábel pastevec

Hospodin shlédne na Ábelovu oběť - Bůh někoho vyvolí, někoho ne, "Kain se potom rozlítil a opadla jeho tvář"

doufá že zneškodněním Ábela dosáhne sama sebe - Bohu potom lhal, vykrucoval se ("Co já vím? Copak jsem strážce svého bratra")

pak se stal vyhnancem, odešel a usadil se v zemi Nódu (=vyhnanství), Kain je prvním stavitelem měst, Bůh nakázal, aby Kaina nikdo nezabíjel - "Tvoje smrt bude pomstěna sedmeronásobně."

Lámech - první polygamista, někdo ho omylem trefil prakem a on ho za to zabil, řekl, že se sám pomstí sedmasedmdesátkrát -> troufalost, cynismus

Genesis 5 je rodokmen, není tu zmíněn Kain a jeho potomstvo

Boží synové a potopa (Genesis 6 - 9)

dlouhověkost - předtím žili velmi dlouho, pak za hříšnost život zkrácen na 120 let

Hospodin viděl, že lidstvo je zkažené - potopa

40 dní dešťů, přežije jen Noe a jeho archa - elementy hřích, trest, milost

potopa byla už ve starém Babyloně, našly se 3 verze

bohy nebavilo stavět kanály, tak bohové stvořili lidstvo, ale lidé dělali rámus, tak je chtěli bohové zničit, jediný Ea zachoval svého oblíbence, že mu poradil postavit loď

biblický autor to použil, protože je souvislost mezi morální a přírodní katastrofou (dnes také - ekologie)

dnes žijeme ne proto, že jsme hodní, ale proto, že se nad námi Hospodin smiloval, "přestože je člověk zlý, nezahubím ho"

"Kdo prolije krev člověka, toho krev bude člověkem prolita" - diskutuje se, jestli to Hospodin ustanovil, nebo konstatoval

duha - symbol smlouvy mezi Noeem a Bohem

Genesis 10 je rodokmen Noémův

Babylonská věž (Genesis 11)

celá země byla jednotná v jazycích, řekli si - vypalme cihly a postavme si město a věž, která bude nebes dosahovat -> Hospodin jim zmate jazyky - trest

náhrada náboženství - postavíme si věž, bolševici zbožštili práci - naše práce přesáhne nebesa

Babylon = Babílí - brána bohů, město, odkud je jenom krok k bohům, v hebrejštině bábel je zmatek

oni si myslí, že už jsou v nebi, Hospodin musel sestoupit aby se vůbec podíval, co to tam dělají (ti mravenečci)

Dějiny patriarchů

Mirčia Ediade - rumunský religionista - říká, že v této době nastává revoluce

z kruhu se stává přímka, není to narození smrt, narození smrt, ale život -> spása, život má smysl

Abrahám

Hospodin chce po Abrahámovi, aby nechal všeho a šel, kam mu nakáže -> krok do nejistoty, existenciální smrt

Hospodin mu požehná, požehnat = dobrořečit, velké učiním tvé jméno (Abrahám (Abram) ztrácí své jméno, protože jde do ciziny)

Abrahám je ve všech třech náboženstvích

3 hlavní zaslíbení - potomstvo, zaslíbená země, a smlouva - Já jim budu Bohem, oni budou Mým lidem

Hospodin dál komunikuje s Abrahámem, Abrahám však nemá ani jednoho potomka, bojí se, že to zaslíbení přejde na jeho služebníka

Hospodin mu slibuje potomstvo a zemi, Abrahám uvěří

Berit - smlouva, pokud byla významné důležitosti, provedl se rituál - 2 půlky krávy a 2 půlky berana, vazal procházel mezi půlkami zvířat a říkal: Jestli nesplním tuto smlouvu, ať se mnou bohové provedou to, co se zvířaty

Bůh potvrdil smlouvu (pochodeň prolítla mezi zvířaty), stvrdil zemi a smlouvu s ještě neexistujícím národem (ekumenická bible chybně píše "dám"), má tam být "dal jsem vám zemi"

otrokyně Hagara porodila Abrahámovi syna Ismael, Bůh mu požehnal, ale zaslíbený syn měl být pravý syn Abraháma a Sáry -> snaha lidí pomoci Bohu, aby splnil to, co slíbil

obnovení smlouvy - Hospodin už má po člověku první nárok, také mu změní jméno z Abrama na Abrahám - je nyní v Božím vlastnictví

také chce, aby se mužští potomci obřezávali, požehnání plodnosti, osmý den po narození -> členem židovského národa se člověk narodí, nezaslouží si to, není to za odměnu

Abrahámovi se narodí syn Izák - právoplatný syn, Abrahám vyžene ze země Hagaru s Ismaelem, Bůh se jich ujme, pak z nich vzniknou Arabové

Sodoma a Gomora - dobro má mnohem větší váhu, i když je ho méně - i 10 spravedlivých by město zachránilo

Hospodin chtěl po Abrahámovi, aby obětoval Izáka, Abrahám bez rozmýšlení plní Hospodinův příkaz, i když ví, že se to příčí příslibu potomstva

návaznost na ostatní národy, které měli lidské oběti, prvorozené syny, také první náznak obětí zvířete

Izák si pak vezme za ženu Rebeku - synové Ezau a Jákob

Jákob

Jákob sebere lstí Ezauovi otcovo požehnání, pak uteče před hněvem svého bratra ke svému strýci

Jákob si chce vzít za ženu Ráchel, ale její otec mu místo ní dá za ženu Leu, Jákob tak musí čekat na další svatbu s Ráchel

potomci Jákobovi se jmenují Izraelité (Bůh za ně bojuje a oni bojují za Boha) - Bůh Jákobovi změní jméno na Izrael

pak se Jákob vrací do vlasti, chce se usmířit, již to vypadá na bitvu, ale místo boje se oba bratři usmíří

Josef

Jákob měl 12 synů, nejmilovanější byl Josef a nejmladší Benjamín, otec je velmi protežoval

Josef je chytrý, ambiciózní a má sny, ve kterých předpovídá, že se mu bratři budou klanět

bratři se rozzlobí, chtějí ho zabít, ale nakonec ho prodají do otroctví

koupí ho egypťan Putifar, ten ho jmenuje správcem svého domu, ale jeho manželka začne Josefa svádět, ten nechce, tak ho sama obviní ze svádění -> Josef jde do vězení

Josef ve vězení vykládá sny, faraonovi vyloží sen o sedmi tučných a hladových letech - Josef radí postavit velké stodoly, aby se pak mohlo 7 let ze zásob žít -> faraon ustanovuje Josefa správcem celé říše

hlad je i v Izraeli, Jákobovi synové jdou do Egypta nakoupit obilí, Josef je pozná a chce, aby tam nechali svého bratra Benjamína v otroctví, oni nechtějí, raději by sebe zaprodali než svého bratra, Josef vidí, že se napravili - nechá se jim poznat a odpustí jim

na začátku byly Josefovy sny, bratři dělali vše proti naplnění snů, tím je naplní, nakonec oni se mu klaněli, když ho přišli prosit o obilí

Oidipus - podobné - rodiče činí vše proti věštbě, ale tím ji naplní, ale v Bibli to končí dobrem pro všechny, v Oidipovi zlem pro všechny

v tregédii za to může osud, Oidipus nechce konat zlo ale koná ho a je mu to k tíži, v Bibli ne, na začátku je lidská chyba ale je za ni odpuštěno, Bůh si hledí svých plánů a nemusí měnit ty lidské, dokáže jich využít

Boží prozřetelnost v Bibli není to samé jako osud v antické tragédii

Exodus

Exodus - "Šemót"

Josef pozval celou svoji rodinu, aby bydleli v Egyptě s ním, v oblasti Gošen

v Egyptě ale pak nastoupila jiná dynastie, která nebyla Izraelitům nakloněna

Ramesse II. - chtěl je utahat, nahnal je na nucené práce (stavnby měst, chrámů), ale Izraelité se dál množili

nakázal zabít všechny syny, porodní báby to nedodržovaly (bály se více Boha než faraona), tak to nakázal vojákům

13. století př.Kr.

Ibrít - novohebrejové, v egyptštině apiru - skupina lidí sociálně, ne etnicky -> cizinci, ne místní občané, měli menší práva, faraon je přednostně používal jako dělníky pro stavby - zmínka o Izraelitech

Izraelité faraona fakticky respektovali jako boha, oficiálně ho museli uznávat

Zjevení Božího jména

Mojžíš uviděl na cestě hořící keř, který ale neshořel - Bůh zde zjevuje své jméno

JHWH, nikdo neví, jak se vyslovovalo (asi Jahwe, svědkové Jehovovi říkají, že Jehova)

jméno není jen písmena, zvuky, je to obsah zkušenosti a pocitů k dané osobě, JHWH je pro Izraelity Bůh Osvoboditel

Jahwe by mělo znamenat Jsoucí, Jsem, který jsem, [Ehje ašere ehje]

Bůh sice své jméno jmenuje, ale zároveň ho zastírá, přesto se částečně odhaluje

Izraelité, aby nepřekročili přikázání Nevezmeš jména Božího nadarmo, tak ho nikdo nesměl vyslovit, pouze velekněz jednou za rok na slavnost smíření, tak se zapomnělo, jak se to vyslovuje

nahrazovali to slovy Pán, Zákon, Adonaj

postupem času se začalo v Izraeli mluvit aramejsky, hebrejština se stala mrtvým jazykem -> museli ho změnit - přidali souhlásky

byl ale problém, jak přepsat JHWH do nového jazyka, přepsalo se tak, že by se mělo číst dnes Jehowa - chyba překladu, dnes nikdo neví, jak se to četlo

Septuaginta to překládala jako Kýrios - Pán

v češtině je Hospodin a Pán, kde je v originále JHWH, tam je Hospodin, kde je Adonaj, tam je Bůh, v nové zákoně je všude Pán

Mojžíš

Mojžíš se narodí v době, kdy mají být všichni chlapci utraceni, poslali ho po Nilu (paralela s příběhem v Akkadu, Sargon I. byl synem kněžky, ta ho poslala po Tygridu), princezna ho vytáhla a dala mu jméno "Mošé" -(vytažený), v izraeli je "mašah" - vytahující, spíše až poté nasazeno na jeho jméno

pravděpodobněji jmého pochází od Moses - egyptsky syn

kdyby byl Mojžíš vymyšlená postava, pravděpodobně by měl v názvu svoje poslání (...jahve), on má ale egyptské jméno

Mojžíš pak byl pronásledován od faraona, utekl do Midiánu, historicky nebyly moc dobré vztahy s Izraelity a Midiaity

pak bylo zjevení Božího jména

10 Egyptských ran - boj mezi "bohy" - v egyptě zbožštěný Nil, Slunce (Re, Aton, Amon), proti Hospodinu, Hospodin ukazuje převahu nad neexistujícími božstvy, faraon pak vyžene Izraelity z Egypta - svátek Pesach - Velikonoce

1220 - historicky Meneptah napsal stélu, kde popisoval jak vyhubil Izraelské, první zmínka o Izraelském národu od někoho jiného

Pascha

"pesach" - přejít, původně byl pohanským svátkem, zlý démon mašchít jim hubil jehňata, když zabili jehňátko a pokropili krví práh, démon odešel a ostatní nechal na pokoji

v Egyptě se mašchítem stává Hospodin, on projde Egyptem a zabije vše prvorozené, kde jsou ovšem krví pomazané veřeje, tam nehubí

každá nová generace Izraelců se má považovat za vykoupenou z Egypta, Hospodin nás aktivně brání, díky tomu nejsme znovu v egyptě

Kananejci slavili svátek nekvašených chlebů, když pekli cheba, tak z každého těsta nechali část jako kvas do dalšího chleba, jen na začátku roku jedli z nové úrody chléb nekvašený - ukončili kontinuitu, začali odznovu, Izraelcům se to líbilo, vzpoměli si, že při odchodu jedli také nekvašený chléb - nestačil vykvasit

průchod rákosovým mořem dvě zprávy - Hospodin je vedl k moři, tedy ne nejkratší cestou, egypťané jeli za nimi, dostihli je u moře, mezi nimi je v noci ohnivý sloup, Hospodin řekne Mojžíšovi, aby vztáhl ruku nad moře, to se rozestoupí, Izraelité přejdou suchou nohou, egypťané se utopí

druhá zpráva říká, že Hospodin vysušil rákosové moře, pak způsobil zmatek, Izraelité se rozutečou a Egypťané za nimi, Hospodin jim zadrhne kola a oni se utopí, když se moře vrátí, ráno Izraelité uvidí mrtvoly

Izraelité byli zachráněni, i když pro to nic neudělali

potom následuje cesta pouští, v tu chvíli národ začne reptat, chtějí zpět do Egypta, lidé nemají trpělivost

celá generace "reptalů" se do zaslíbené země nedostane, dostanou se tam až jejich děti

Sinajská smlouva

základ Izraelského právního systému, všechny systémy jsou velmi propojené - existence vychází z smlouvy

rituál uzavření Smlouvy - Teofanie (zjevení Boží), Slovo Boží a lidská odpověď, Rituál vylití krve, Obětní hody (pokojné oběti)

smlouva nastoluje těsný vztah mezi Bohem a lidem - pokrevenství, společné jídlo (z obětí), vše to ale závisí na lidském plnění smlouvy

cesta pouští upevní lid natolik, aby mohl přežít v nové zemi - na poušti se z nich stane Boží lid - člověk má odpovědět na Boží milost, iniciativa je na Boží straně - víra, poslušnost, uctivost, zbožnosti, klanění, vděčnost, oddanost -> CHESED - dar se stává úkolem, je zavazující

základem je Já jsem tvůj Bůh, ostatní je rozvinutím (bůh Mamon, Lež, - mám jiné bohy, pokud porušuji jiná přikázání)

je tam konstatování - ne Nezcilož!, ale Nezcizoložíš!, větší autorita

den odpočinku - u nikoho jiného než u Izraelitů se neobjevoval, motivace - sám Hospodin drží Šabbat

v Pentateuchu je spoustu norem, které pocházejí z pozdější doby, ale jsou zpětně přiřčeny Mojžíšovi

Leviticus

kultovní život Židů, jaké šaty má mít velekněz, jaká zvířata k obětem, je tam ale také Zákon svatosti - Buďte svatí, neboť i Já, Hospodin, váš Bůh jsem Svatý

v Bibli je svatý jen Hospodin, vše ostatní svaté vychází z něj nebo je jím pověřeno

různé oblasti života jsou propojené - duchovní život, rodina

celý lid je zvláštním Božím vlastnictvím - nejen kněží, ale všichni

Numeri

výčet rodů Izraelského národa

odehrává se "na poušti" - má více významů - místo bez pokušení, bez blahobytu, jen Hospodin a jeho lid - jakési líbánky mezi Bohem a jeho národem - neposkvrněné pozdějším hříchem člověka

je to místem výchovy - Bůh učí člověka, jaký má správně být - milovat, dávat, učit, zkoušet

poušť je ale také místem vzdoru - chtěli se vrátit do Egypta, hřešili tím proti Bohu

Deuteronomion

Druhý zákon, Mojžíš zopakuje všechna ustanovení z předchozích knih, zároveň je i myšlenkově prohloubí

622 př.Kr. za krále Josiáše "našli" druhý zákon -> král se rozplakal, ve skutečnosti ho přinesli z rozvráceného Severního království (S. království dobyl Sargon II. Asyrský)

Šemá Izrael - Slyš Izrael - denní modlitba Židů, v kostce vyjádřená spiritualita Deuteronomia, svitky s Šemá Izrael mají židé i ve veřejích domu

Josue

síla spočívá ve věrnosti k Bohu - nevěrnost přivedla národ až ke katastrofě (586 dobytí Jeruzaléma, zničení Prvního chrámu)

ne silou zbraní, ale díky Bohu získají Kanaán - získají ho beze své zásluhy

Jericho už v době Mojžíše neexistovalo, velkolepá dobývání pomocí trub se nekonala - národ chtěl mít velkou minulost

Izraelité nemají zabíjet pohany, pouze se pohanství vyvarovat

přesto že Hospodin byl asexuální, morální a nebyl tak atraktivní než ostatní božstva (chtěl poslušnost, nechtěl velkolepé slavení jeho Božství), Izrael byl mnohem technicky méně vyspělý než ostatní národy, přesto se časem stal Hospodin Bohem celého Kanaánu

Soudců

národ byl už zabydlen v Kanaánu, ale byli ohrožováni mořskými národy Filištýnskými (1200), v Palestině Filištínští utvořili Pentapoli - pět měst, byli vyspělejší (doba železná), často loupili

Soudci - vojevůdci, kteří pro to neměli předpoklady - byli malí, slabí, nerespektovaní, přesto díky pomoci Boha odrazili nájezdníky a ochránili Židovský národ

Židé pak měli pokoj, zapomněli na Hospodina, pak se jim začalo zle vést, vzpoměli si na Boha, ten jim poslal soudce a ti je z toho vysekali, pak zas na Boha zapoměli, takhle stále znova a znova -> člověk sice stále padá, naštěstí jako je člověk nevěrný, tak je Bůh věrný

První izraelští králové

podle nějakých textů je království viděno pozitivně, král je nástroj a prostředník Boží

deuteronomista naopak interpretoval celou dobu králů silně kriticky a antimonarchisticky - byl svědkem úpadku království

Izraelité chtějí mít monarchii jako ostatní národy, poslední soudce Samuel je od toho odrazuje - jediným králem Izraele má být Bůh

„Uposlechni lid ve všem, co od tebe žádají, vždyť nezavrhli tebe, ale zavrhli mne, abych nad nimi nekraloval“ (1 Sam 8,7)

Hospodin pak schvaluje krále, ovšem to je jen ústupek vůči tvrdohlavosti Izraele

Bůh tedy království požehná, ale protože tato instituce má pochybný základ, bude pravým králem až David nikoli první vyžádaný král Saul

Šaul znamená „vyžádaný“

David

nastoupil v roce 1012

David byl král vyvolený Bohem

stal se ideálem panovníka, prototypem izraelského krále, podle něhož se poměřovali a posuzovali všichni jeho následníci, i přes jeho chyby a hříchy

byl to král pomazaný z rukou soudce Samuela - Hospodinův duch se zmocnil Davida od onoho dne i nadále (1 Sam 16,13)

David byl pomazaný Boží, Mašijách, řecky Christos

Davidovská smlouva

Bůh opakuje svoji smlouvu a potvrzuje království, tím jej požehnává

Sam 7,14: „Já mu budu otcem, on mi bude synem," připomíná „Já jim budu Bohem, oni pak budou mým lidem“

krále jako syna myslí Bůh jako adopci, bere ho ve svoji ochranu, v žádném případě se nejedná o božího syna chápaného despoty na východě, kteří byli zbožštěni

v Izraeli byla královská moc silně relativizována Boží svrchovaností, králové byli kritizováni a odsuzováni proroky - to by se u staroorientálních despotů vůbec nemohlo stát

Sión

kolem roku 1000 David dobyl město Jeruzalém se skalní pevností Sión a učinil jej svým sídlem

neusídlil se v žádném dosavadním hlavním sídle žádného z kmenů, protože by tím uznal svrchovanost jednoho kmene, takto zvolil neutrální "město Davidovo", kam nechal přenést i Archu úmluvy

i po Davidově smrti zůstal Sión náboženským centrem Izraelitů, po postavení Chrámu nabyl důležitosti i jako příbytek Boží - Bůh sám si ho vyvolil

po zboření Chrámu Babyloňany r.586 a Druhého chrámu 70 po Kr. zůstává Sion nadále posvátné místo, které si Bůh sám zvolil a vybudoval

Šalamoun

od šalóm = pokoj

nastoupil na trůn roku 972, byl to syn Davidův

jeho vláda byla dobou míru, David se proslavil vojensky, Šalomoun jako budovatel

na začátku vlády si od Hospodina vyprosil "moudré a rozumné srdce"

spis Výroky Šalamounovy král možná sepsal, ale Píseň písní, Kazatel a kniha Moudrosti je bezesporu pozdějším dílem

ke konci jeho vlády nastával pomalu úpadek

Šalamoun praktikoval sňatkovou politiku, ale díky tomu se projevil náboženský liberalismus - Král sám se dokonce účastnil pohanských bohoslužeb

Hospodin zanevřel na Šalomouna a jako trest mu ohlásil rozdělení království (1 Král 11,1-13).

Rozdělené království

rozdělení královstí mělo i vnější příčiny - spojení kmenů bylo násilné a nešlo o celistvý národ, dále byly na obyvatelstvo především Severního království uvaleny vysoké daně kvůli stavbě Chrámu

Sever žádal krále Roboama, aby daně snížil, ale ten nedbaje rady kněží daně naopak zvýšil a výsledkem bylo odtržení Severního království

historicky byl Sever bohatší a mocnější, ale stále střídal dynastie, Judské království bylo chudé a menší, ale mělo chrám a vládli tam stále Davidovi potomci

Judské království

tři skupiny vladařů

1) bezbožníci - v ničem se neliší od severních králů, podporují degeneraci jahvistického náboženství (Roboam, Abiam, Achaz, Manasse, Amón, Joachaz)

2) průměrní - tito vladaři jsou vcelku přijatelní, neboť sami se nedopouštěli modloslužby, přece však byli tolerantní vůči modloslužbě a nevyhladili ji (Asa, Jozafat, Amasiáš, Azariáš (Uzijáš) a Jótam)

3) vzorní: tuto skupinu tvoří jen dvě jména králů-náboženských reformátorů - Ezechiáš (Chizkiáš) a Joziáš (Jóšiáš).

slabé Judské království postihly celkem 3 pohromy - při pádu Severního království bylo Judské také málem dobyto Asyřany, potom byl zavázán k placení daní Egyptu a nakonec Babylonské vyhnanství a zničení Chrámu (586)

Předexiloví proroci

prorok, nabî’(něco jako "poslání"), chozeh = „vidoucí“ (vizionář)

řecky profétés - fémi = „mluvit“.

Smlouva byla stále zraňována lidskou nevěrou už od počátku

obchodní styky s okolními pohanskými národy znamenají vystavení Izraele jejich kulturnímu vlivu - po Davidovi už nedokáže udržet historickou paměť, ztrácí vědomí lidu Smlouvy

Zapomíná na Hospodina, hledá jiné bohy, své milovníky, své amanty, dopouští se „cizoložství“

nejen modloslužba, ale též přestupováním i jiných přikázání desatera

Prorok je protiváha vůči oficiálním nositelům autority, králům a kněžím, kteří ztratili poslušnost vůči Hospodinu - místo důvěry v Boha mají lidské prostředky: vojenskou sílu, politické aliance a chrámovou bohoslužbu chápanou jako magický automat

proroci často mluvili ke králům, mluví jim do jejich politiky, hnali je k odpovědnosti za jejich hříchy, nebo je povzbuzovali k rozhodnutím podle víry

Předexiloví proroci Severního království

Eliáš, Eliseus, Amos, Ozeáš

Amos - první prorok, který je v Kánonu, pocházel z Judska (z Tekoe), byl chudý, přišel do Severního království, tvrdí, že jedná pod tlakem Božího slova, vystupoval v době blahobytu, ale zároveň veliké sociální nespravedlnosti, Amos jejich život kritizuje

oni na jeho slova nedbají, a tak Amos ohlašuje Den hospodinův - den, kdy Hospodin zničí všechny bezbožníky (zánik Severního království)

Ozeáš - dostane od Hospodina rozkaz, aby šel a oženil se s chrámovou prostitutkou Gomér, tím má hlásat svoji víru - symbol: Hospodin a jeho nevěsta - lid (lid je jako chrámová prostitutka, klaní se cizím bohům)

narodí se mu děti, on je má pojmenovat "Jizreel" (místo nechvalně proslulé královraždami), "Lo-Ruchama" (nemilovaná), "Lo-ámí" (ne-lid-můj)

„Vy nejste můj lid a já nejsem váš Bůh!“ (Oz 1,9)

model manželství - Bůh je manželem, lid je manželkou - ta je mu nevěrná (modlářství), Bůh ji chce vyhnat na poušť, tedy do zajetí, ovšem tam bude mít národ možnost zpytovat svědomí, vrátit se ke svému Bohu

pak se krajina se stane novým rájem, plným zvěře, obilí, moštu a oleje, prorokovy děti budou přejmenovány, aby se staly znamením nového společenství: z Nemilované se stane Ruchamâ, „Milovaná“, z „Ne lid můj“ se stane ‘Ammî, „Lid můj“, a jméno Izre‘El je vyloženo jako „Semeno Boží“.

Severní království je již zkažené a zaniká 721

Předexiloví proroci Judského království

Izaiáš - označován jako "Dante hebrejské poesie"

1.-39. - Protoizaiáš

40. - 55. - Deuteroizaiáš

56. - 66. - Tritoizaiáš

Hospodinův spor se svým lidem (Bůh to s lidem zkouší po dobrém i po zlém, ale lid nechápe) - sodomští náčelnící, lide gomorský....., Putování národů na Sión („Pojďte, vystupme na Hospodinovu horu, do domu Jákobova Boha. Bude nás učit svým cestám, choďme po jeho stezkách!“ )

Píseň o příteli a jeho vinici - podobenství ukazuje Boha jako majitele vinice, který se stará o svoji vinici, zalévá ji, chrání, plevel hubí a ona přesto urodí jen malé kyselé plody, majitel pak hrozí, že "zbourá ploty a zdi" a nechá plevel růst aby vinice zanikla

Prorokovo poslání - má zatvrdit lid aby se neobrátil, má to však vykonávat tím, že se je bude snažit obrátit, v důsledku to v Božím plánu slouží k obrácení národu ke spáse

působil za vlády 4. králů, byl kněžského původu, Judsko bylo ohrožováno Asýrií, Izaiáš také lidu vyčítal jejich život, ale byl prorokem spásy -> Izaiáš = "Hospodin je spása"

prorocké kázání vždy apeluje, burcuje, volá k obrácení - co pro národ v budoucnosti nastane, závisí jen na nich

Z posvátného stromu (= Izraele) zbude jen pahýl, avšak tento pahýl bude símě svaté

seraf - plamenná bytost, představuje zde Boží nepřístupnost

svatý - to co je oddělené, nepřístupné, všechno ostatní je svaté jen ke vztahu k němu

Kniha o Emanueli

Syro-efraimská válka - 734, král Aramejský a Izraelský se chtějí vzepřít Asýrii, chtějí za spojence Judského krále, ten odmítne a oni mu vyhlásí válku, v Iz 7 prorok prorokuje narození syna-zachránce - chápán jako Ezechiáš, ale předpovídal příchod Ježíše

"Hle, dívka počne a porodí syna a dají mu jméno Emanuel"(s-námi-Bůh), v hebrejštině slovo "alma" - dívka, neznamená, že byla pannou, "Bude to král, podivuhodný rádce, mocný Bůh, věčný otec, kníže pokoje, ohlašuje se jeho vláda na Davidově trůně navěky a pokoj bez konce - v podobě Ezechiáše toto nebylo naplněno

světové velmoci, které se pyšně domnívají, že si dělají, co chtějí, že sledují své ambiciózní politické cíle, jsou nástroje v ruce Hospodina, který jimi naplňuje svůj plán soudu a spásy

Jeremiáš

Hospodin ho ustanoví prorokem, on se zdráhá přijmout poslání

„Hle, dnes tě ustanovuji -nad národy a nad královstvími, abys rozvracel a podvracel, abys ničil a bořil, stavěl a sázel“ - ten, kdo tolik miluje Jeruzalém má předpovídat zničení chrámu

víra v nedoktnutelnost díky chrámu, "dokud máme chrám, nic se nám nestane"

Šílo - bylo úplně vyhlazeno, Bůh říká aby izraelité nespoléhali na klamné slovo, jinak skončí jako Šílo, lidé konali kult Boží a předpokládali Boží přízeň, ale zároveň cizoložili, hřešili a nepřispívali na chudé

Jeremiáš je obviněn z demoralizace národa, je odsuzován a nenáviděn, on své poslání jako nesnesitelné břemeno - "Svedl jsi mne Hospodine, pro celé dny jsem jen pro smích", už nechce dál ve jménu Hospodina mluvit, nakonec ale dojde k naplnění jeho slov

19.6.586 je babylonským králem Nabuchadnesarem II., chrám je zničen, inteligence a bohatí lidé odvedeni, král byl oslepen, pro Židy nastal konec světa, všechna zaslíbení národu šla vniveč

ve chvíli naprostého zoufalství se Jeremiáš stává prorokem naděje - slibuje že vytvoří nový lid, sjednocený, novou smlouvu - "Nebude to smlouva, která bude stále porušována lidskou nevěrností, neboť lidské srdce nebylo s to přistoupit na podmínky Smlouvy, totiž na plnění Božího zákona, nyní bude Zákon vepsán do srdce"

starý zákon dával pravidla, jak žít, ale nenapomáhal k jejich plnění, jinak to bude u nového zákona

Pláč

kniha nářků, které oplakávají zbořený Jeruzalém, smuteční poesie

jedna z pěti megilót - Rút (letnice), Ester (půrim), Pláč (9. áv), Píseň písní (pesach), Kazatel (svátek stánků)

Exiloví proroci

veliké skutky Boží - smlouva, chrám, exodus, zaslíbená země, Sión, potomstvo, království - MINULOST, SOUČASNOST: hřích, BUDOUCNOST: trest, a pak spása

proroci obrátí, buřiči se stávají těšiteli, trest se stal současností, nás čeká spása, obnoví se král, dostanou nového krále Mesiáše - za největšího útlaku se zrodí největší vize o spáse

dva proroci: Ezechiel a Deuteroizaiáš

Ezechiel - židé v exilu mají pocit vydědění, ale Ezechiel říká, že Bůh je tam, kde je jeho lid - Hospodin přišel ke svému národu

říká, že nový chrám není samospasitelný, je jenom symbolem Boha, ne jeho fetiš

"Dám vám nového ducha, srdce kamenné vyjmu a dám vám srdce nové"

Ezechiel má dát národ dohromady, a pak přijde Boží duch a národ oživí (podobenství o kostích, Ezechiel je musí sestavit, ale až Hospodin je oživí)

Deuteroizaiáš - kniha útěchy, chtěl národ povzbudit - "Těšte, těšte můj národ, praví váš Bůh. Mluvte k srdci Jeruzaléma, volejte k němu: Čas jeho roboty se naplnil, odpykal svou vinu...:

Hospodin znovu použije nové vládce - Kýros Veliký dobyje Babylon a národ osvobodí

v Babyloně byly bouře, protože babylonský král zrušil kult boha Marduka, Kýros Veliký jim slíbí navrácení Marduka a Babylon se bez boje vzdá - král je vítán jako osvoboditel

demoralizace izraelského národa - nevysvobodí je Bůh, ale nějaký perský král ve jméne Azura Mazdy, ve skutečnosti je Kýros nástroj v rukou Božích

Písně o Hospodinově služebníku

mluví o velikém utrpení služebníka Hospodinova, nehodilo se to do představy židovského vyvoleného (dobyvatele, krále, mesiáše), mluví o utrpení Ježíšově, služebník je "Smlouva a Světlo", má prosadit Boží "mišpát" (právo)

„Svá záda jsem vydal těm, kteří mě bili, své líce těm, kteří rvali můj vous. Svou tvář jsem neskryl před hanou a slinou.“

Neradostný úděl Služebníka se rozvíjí: Neměl podoby ani krásy, aby upoutal náš pohled; neměl vzhled, abychom po něm zatoužili. Opovržen, opuštěný od lidí, muž bolesti, znalý utrpení, jako ten, před nímž si lidé zakrývají tvář, potupený, od nás nevážený., muž bolesti

jsou to naše hříchy, pro které trpěl, ne jeho, byl zadržen a odstraněn nespravedlivým soudem, veliký problém v Izraeli, nedokázali to pochopit, vykládali Služebníka jako Izraelský národ, naopak křesťané neměli problém s výkladem - přesný scénář příchodu Ježíše

Obnova národa po Exilu

539 byl dobyt Babylon Kýrem Velikým, který uznával náboženskou svobodu

nechtěli se vrátit z Babylonu, protože tam měli svůj majetek

ti v Babylonu se považovali za pravé nositele židovského národa

Aggeus a Zachariáš: "Postavme chrám znovu!"

nedokázali se shodnout s těmi, co zůstali v Izraeli, nakonec je stmelila stavba chrámu

515 je postaven nový chrám a je vysvěcen

první část lidu teď prohlásila, že spása již nastala a nic dalšího nepřijde, druhá naopak čeká ještě spasení, ještě musí něco přijít

není krále, takže národ vede velerada a velekněz z rodu sádokkovců, chrámová teokracie

židé žijí v diaspoře (ovlivněni mentalitou jiných národů) nebo v Jeruzalémě (uzavření do sebe)

samaritáni (původní obyvatelé, kteří nešli do vyhnanství, zůstali pak v Severním království) se také hlásili k Hospodinu

od této doby mluvíme o Židovství - centrem židovské komunity je chrám, stává se i centrem obchodu, zastavárnou, bankou, spořitelnou

více názorů:

1.názor – spása už je tady , všechno co se mělo stát, se stalo – znovu postaven chrám, jsme svobodní (celkem), nastala nová epocha, přišlo vykoupení
2.názor – ne, ještě není vše splněno, ještě se musí něco stát - Mesianismus – přijde Mesiáš a založí nový stát, my budeme dobyvateli, budeme svobodní, budeme imperátory, budeme vyvoleným národem
3.názor - apokalyptika– svět už nemá naději, spása bude až po zkáze tohoto světa, nový svět začne z trosek toho starého

Zákon jako základ židovské identity, zákonictví a písemnictví

protože lidé neměli v exilu chrám, tak si zvykli na bohoslužbu slova, během té doby vzniká pojetí písma jako Písma Svatého

důležitá pro Židy byla v této době Sobota a obřízka - vymezení proti pohanským náboženstvím - izolace proti ostatním národům

vznik nové instituce - synagoga - syn = „s“ a ’agein = „jít“

židé se zde scházejí, aby se zde učili Zákonu a společně se modlili - je to škola i modlitebna zároveň

synagogy vznikaly i v diaspoře, vysoce povznesly život a vzdělanost židů - židé uměli číst a psát, stali se velmi vzdělaným národem

Eschatologie

zatímco část židů považovala současný stav za spásu, část se nemohla ztotožnit s předpovědí nového Exodu - kde je nový David, kde je Nová smlouva

proroci Triroizaiáš, Aggeus, Zachariáš a Malachiáš slibují příchod národů na Sión, národ ale obnoví chrám a národy nepřicházejí

vytvořilo se napětí mezi těmito dvěma názorovými proudy

pravá eschatologie, jak ji chápali už proroci, znamenala v chudobě ducha přenechat své naplnění Bohu, jemu ponechat hodinu i způsob, jak se vše naplní, a s důvěrou očekávat

člověk ve své nedočkavosti vytváří své varianty eschatologie - mesianismus a apokalyptiku

Mesianismus

„mesiáš“, hebrejsky mašijách, řecky christos

očekává spásu slíbeného mesiáše, ovšem jinak, než jak to připravil Bůh

židé si představodovali mesiáše, který bude místodržitelem Boha na zemi, jeho představitelem v Palestině, bude vládnout jeho jménem a jako vojenský hrdina porazí všechny nepřátele Izraele, založí na zemi spravedlnost a právo, bude pást svůj lid, který se pod jeho žezlem bude těšit blahobytu a pozemskému štěstí

židovská představa mesiáše - dobyvatele je naprosto neslučitelná s mesiášem, jak ho vylíčil Deuteroizaiáš

Apokalyptika

jiný pokus vynutit si znamení spásy

apokalypsis = „odhalení“, „odstranění závoje“, přeneseně pak „zjevení“, „vyjevení“

pokouší se vypátrat tajnými cestami čas a obsah posledních skutečností

je radikálnější než mesianismus - apokalyptika očekává budoucnost, která už bude nad a za dějinami

mesianismus a apokalyptika jsou výtvory Izraele, proto musí nakonec ztroskotat

Ezdreáš, Nehemiáš a knihy kronik

Ezdreáš a Nehemiáš

jsou starší než Knihy Kronik, líčí první období obnovy národa po exilu

‘ezrá’ = „pomoc“, nechemjá = „Hospodin potěšil“

chrám se stavěl težko, protože se stavitelé museli také bránit Samaritánům

po chrámu byly obnoveny i hradby - neměly jen vojensko-obranný význam, ale též symbolický smysl - ohraničovaly svaté společenství v jeho puritánské uzavřenosti

Nehemiášova reforma

5. Století – Nehemiáš a Esdreáš – udělali z Židovství náboženství a národ s šovinismem, mesiánským komplexem, výlučnost

Nehemiáš - místodržitel perské vlády, obnovil hradby Jeruzaléma, Judsko se stalo samostatnou provincií (nespadalo už pod Samaří), dále také odstarnil všechny nežidy ze státní správy, zakázal smíšená manželství, potom i nařídil rozluku u již uzavřených manželství

1.dodržování Tóry
2.kdo nemá židovské předky, není žid
3. kdo si vezme za manželku nežidovku, ať ji propustí

v této době pochopitelné, na druhou stranu to přivedlo židovské společenství do dobrovolného ghetta a vytvořilo to jakýsi oblak podezření a nenávisti vůči tomuto národu

poté fáma, že chová „odium generis humani“ (nenávist vůči lidskému rodu)

dále Nehemiáš odpustil všechy dluhy, nakázal striktní zachovávání soboty a ustanovení Mojžíšovy Tóry za státní zákon - Tóra se tedy stává ústavou teokratického státu

shromáždili se všichni, muži i ženy, aby naslouchali po celý den knězi Ezdrášovi, který předčítal a vykládal „knihu Mojžíšova Zákona“, pak uspořádali slavnost, z níž se rozeslaly dary těm, kdo nic neměli - dnes slavení svátku stánků

Knihy Kronik

vznikly v poexilní době od jeruzalémských kněží

zahrnují celé dějiny Božího lidu od Adama až po rozhodnutí krále Kýra o návratu exulantů

soustřeďují veškerý svůj zájem na chrám a jeho kult, na kněžstvo a genealogii

nejde však o práci kronikářů, ale o dílo teologů, kteří sledují určitou vůdčí ideu

vztah k chrámu se stává kritériem hodnocení osob - kdo se staral o kult byl označen za národního hrdinu, nehledě na svoje další chyby, ale ten král který kult zanedbal, byl automaticky špatný

Severní království buď očerňuje, nebo ignoruje - protisamaritánská polemika

remunerační teologie - Bůh už zde na zemi odměňuje věrnost a trestá nevěrnost - když tě bude mít Hospodin rád, budeš dlouho stár a uvidíš děti dětí svých dětí, zemřeš pak pokojně - kdo zemřel mlád, musel se tedy nějak provinit proti Bohu (proti je Job a Kazatel)

knihy Kronik, přes všecku židovskou poexilní úzkoprsost, dýchají nadějí a touhou po ideálním, po dokonalém, tedy po spáse

Poslední proroci

Aggeus - povzbuzení navrátilců ke stavbě Chrámu

Abdiáš - výpad proti Edomitům, nepřátelům židovského poexilního států

Joél - dvě scény - první je katastrofická (kobylky a nepřátelské vojsko vše ničí), po kajícné bohoslužbě Hospodinu přichází apokalyptická scéna - Vyleji svého ducha na každé tělo. Vaši synové a vaše dcery budou prorokovat, vaši starci budou mít sny, vaši jinoši budou mít prorocká vidění. Rovněž na otroky a otrokyně vyleji v oněch dnech svého ducha“

Malachiáš - kritizuje kněžstvo, které není příliš horlivé, chce probrat lid z ospalosti, kritizuje rozvody a smíšená manželství, ohlašuje novou dobu spásy, jako jediný z proroků není uzavřený pro ostatní národy

Zachariáš - také kritizuje úpadek kněžsví, ohlašuje novou podobu mesiáše který je spravedlivý a vítězný, ne však násilný, naopak je ‘anî = „chudý“, „pokorný“.

pojede na oslu, na němž králové jezdili v době míru , a jako první úkon své vladařské moci rozpustí armádu a vyhlásí národům pokoj

Raduj se, siónská dcero, dcero jeruzalémská, propukni v jásot! Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a vítězný, pokorný, jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti. Vymýtím vozy z Efraima a z Jeruzaléma koně. Válečný hluk bude vymýcen. Vyhlásí národům pokoj. Jeho vláda bude od moře k moři, od Řeky až na konec země

Baruch - antologie různých textů

Sapienciální příběhy

příběhy, jejichž děj slouží pouze jako záminka k vyslovení určitého poselství či morálního poučení

midraš - důležité je poselství příběhu, historičnost je druhořadá a často velmi sporná

Rút, Tobiáš, Judit, Ester a Jonáš

Tobiáš - Tóbit a jeho syn Tobiáš ztělesňují ideál zbožného a spravedlivého žida v diaspoře, modlí se, respektuje zákony, jeho synu se podaří porazit zlého démona a může se pak oženit, jeho otec je pak i vyléčen ze slepoty

„Ti, kdo se drží pravdy, budou mít zdar ve svém počínání“ (Tob 4,6) - poselství - když tě bude mít Hospodin rád, budeš dlouho stár a uvidíš děti dětí svých dětí

Rút - čte se o Letnicích, Moabka Rút, která přišla po smrti svého manžela se svou izraelskou tchyní Noemi do zaslíbené země, přichází pracovat na žně, kde nalezne svého budoucího manžela, skrze kterého se stane součástí vyvoleného národa – jejím pravnukem bude David

reakce na etnickou čistotu a uzavřenost židů - je výzvou, aby se nezapomínalo, že v Abrahámovi je dáno požehnání pro všechny čeledi země (Gen 12,3)

Jonáš - velká kritika na židovskou uzavřenost, Jonáš má hlásat zničení města Ninive do 40 dnů, z obavy aby snad město nebylo zachráněno uteče na opačnou stranu, na moři ho ale spolkne verlyba a vrátí zpět, on pak čeká a těší se na zkázu Ninive, ale Hospodin se nad městem smiluje a nezničí ho - i přesto, že Jonáš dělal vše pro to, aby se tak nestalo, tak tomu nejvíce pomohl - Hospodin dokáže využít každého našeho kroku k dobru

facka vyvolenému národu, že by měl sdílet s Bohem jeho postoj - milosrdenství pro všechny národy, ne jen pro židy

Útlak a vzpoura

333 – Persie dobyta – bitva u Issu – Alexandr Veliký dobyl západní Persii, poté ji dobyl celou (bitva u Gaugamél)

Po Alexandrovi Velikém diadochové, v Egyptě Ptolemaiovci, v Babylonii Seleukovci,

Židé se helenizovali – oholili si vousy, chodili do lázní, přijali jinou kulturu, aby zůstali u moci (kam vítr, tam plášť)

v Judsku pod nadvládou Ptolemaiovců byla náboženská svoboda, ale pak Judsko dobyl Antioch III. Veliký- vzal židům část náboženského pokladu, aby měl na válku s Římany

Antioch IV. Epifánes - zakázal obřízku, šabat, chtěl je donutit k formálnímu odpadu od židovství, znesvětil chrám, nutil je jíst vepře a obětovat bohům

Chasidi – konservativci, spolu s Makabejci zvítězili, roku 164 př.Kr. obnovili chrám (svátek Chanuka) a vyhnali Seleukovce z Judee – úpadek Seleucie

Chasmoneovská dynastie – první byl Jan Hyrkán

paradox – za jejich vlády větší helenizace, než za vlády helénské Seleucie

Sádokovští potomci (potomci kněze Sádoka z doby Šalamounovy) – přenechali Chasmoneovcům vládu, jen když zůstanou u koryta, konzervativní Sádokovci a Chasidi odešli do pouště, ti se nazvali Esejci

stálé boje o oltář a trůn – snažili se uzurpovat zároveň trůn i oltář jedním člověkem – soupeři se obrátili na Řím -> 63 př.Kr. – Římané ukončili boje o trůn dosazením vlastního vazala

Helénistické pronásledování v biblické literatuře

Knihy Makabejské - dvě knihy - první klade důraz na legalistické náboženství a nesmlouvavé plnění Zákona a druhá presentuje sen o obnovení Davidova království

Judit - za vlády Nabuchadnesara, krále asyrského (! historicky smyšlené, Nabuchadnesar byl král Babylonu), Asýrie obléhá židovské město, to se chce už vzdát, ale mladá vdova Judit je přesvědčí aby dál věřili v záchranu, jako špiónka se dostane až do Asyrského ležení a tam utrhne asyrskému vojevůdci hlavu, čímž rozvrátí nepřátelské vojsko a odvrátí tak hrozbu pro svoje město, poselstvím knihy je přeskupení vah - slabí židé v čele s vdovou Judit zvítězí nad velkým asyrským vojskem

Ester - židovka Ester je vybrána jako první manželka v harému krále Xerxa, když pak králův první ministr Haman chce vyvraždit všechny židy, zapůsobí na krále a svůj národ zachrání a Haman skončí na šibenici, Bůh zde obrací losy - od toho bujarý svátek Púrim

Starozákonní apokalyptika

období 2. století až 1. století po Kristu

kořeny apokalyptiky sahají do doby proroků, ale půdu pro vznik dostává až teď, kdy upadá význam proroků

Ezechiel - "otec apokalyptiky"

apokalyptika nejdříve vyšla z proroctví, pak existovala vedle proroctví a nakonec proroctví vytlačila

důvody vzniku apokalyptiky

ztráta politické nezávislosti - proroci nemohli apelovat na mocnáře cizích národů
kult jako střed národního života - vůdčí roli národa hrají kněží a zákoníci
pověry, esoterismus, astrologie a magie - proroci tyto věci zakazovali a kritizovali, apokalyptika naopak, proto se stala oblíbenou
disktretizace proroctví - Mesiáš dlouho nepřicházel, sliby se hned nevyplnily

Základní rysy apokalyptiky

apokalypsis = „odhalení“, „zjevení“

eschatologické očekávání spásy, je už stanoven den jejího příchodu, který ale není všeobecně znám, ale dá se vypočítat nebo zjistit na základě zvláštního zjevení

apokalyptika se vyznačuje tajemným jazykem, symboly, nečitelností - dává na srozuměnou náhodnému čtenáři, že se ho to netýká - je to jen pro zasvěcené a vyvolené

vidění potřebuje svého interpreta, uchovává si svoji nepřístupnost obyčejným lidem

ve skutečnosti je však apokalyptika lidskou snahou proniknout do tajemství času a budoucnosti různými výpočty a spekulacemi - eschatologická netrpělivost

pseudografie - židé vydávali helenistické spisy jako Daniel, Eliáš nebo Izaiáš za mnohem starší a přidali do nich věštby o tom, co se stane - přidává na vážnosti apokalyptice, o minulých událostech mluví jako o budoucích, čímž představují fiktivní proroctví - „vaticinium post eventu“

apokalyptika je pesimistická vůči tomuto světu - je ovládán Satanem, nový svět se zrodí z popela tohoto světa, který bude zničen, povstane nové Boží království

Společné prvky prorocké eschatologie a apokalyptiky

víra v Hospodina jako absolutního pána dějin, tvůrce plánu, odhalení tohoto plánu je u proroků výjimkou, ale u apokalyptiky naopak pravidlem

přesvědčení, že se národ vyvoleným nestal svými zásluhami, ale díky Božímu milosrdenství, shodnou se také na exilu jako Božím trestu

jak prorocká eschatologie, tak apokalyptika vyžadují nekompromisní poslušnost Božímu slovu a morální bezúhonnost

Rozdíly mezi proroctvím a apokalyptikou

proroctví má kratší úderné výroky, naopak apokalyptika má dlouhá vyprávění

zatímco proroci své výroky pronášejí na veřejnosti, apokalyptické poselství je zapsáno a předáno jen vyvoleným

apokalyptičtí autoři zůstávají anonymní (nebo užívají pseudonymů), naopak proroci jsou osoby, které mají jméno

prorok redukuje mýtické motivy na minimum, naopak apokalyptika esoterikou přímo hýří, libuje si v šifrách, symbolech

prorok se nezabývá vzdálenou budoucností, ale zkoumá minulost a přítomnost - je aktuální, apokalyptika předpovídá budoucnost z minulosti - vaticinium ex eventu

proroctví je založené na dějinách - nepředvídatelnost dalších událostí díky lidské svobodě, pro apokalyptiku zde pro nepředvídatelnost není žádné místo - vše je zapsané v nebeské knize

proroci hlásají spásu pro všechny, naproti tomu apokalyptici znají spásu jen pro několik vyvolených, apokalyptika nemá solidaritu, ale individualitu

Daniel

kniha obsahuje několik životních epizod a vidění Daniela, židovského exulanta v Babylóně

vystupují proti němu babylónští mocnáři, ale marně, neboť na jeho straně stojí Bůh

Dánijjél znamená „Bůh soudí“

kniha ve skutečnosti reaguje na události za krále Antiocha IV. Epifána

Bůh vysvobodí tři mládence z ohnivé pece a Daniela ze lví jámy v Dan 6 - izraelský Bůh je mocnější než pohanští bohové a pohanští vladaři

4 bestie v Danielovi znázorňují 4 nepřátelské mocnosti, proti těmto bestiálním královstvím však povstává Věkovitý, věčný Bůh, na troskách světových říší pak dá povstat novému království, které svěří Synu člověka

v řeckém dodatku se nachází příběh o záchraně nevinné Zuzany - základním tématem je nevinné utrpení spravedlivého

Daniel se sice řadí do apokalyptické literatury, ale Daniel je povolán Bohem (narozdíl od apokapyptiků) a je pouze Božím služebníkem - nejedná z vlastní iniciativy, kromě toho také uznává, že dějiny tvoří součást budoucí spásy, naproti tomu apokalyptika se zaměřuje jen na budoucí věk

Apokalyptika a Nový zákon

ortodoxní farizejský judaismus apokalyptiku odmítal pro její spekulativní charakter, který se často obejde bez Písma

apokalyptika naopak kvetla mezi essejci, pouštními mnichy v Kumránu, kteří se modlitbou a askezí připravovali na konečné střetnutí se syny temnoty

křesťané mají ve svém Písmu Janovu Apokalypsu, ale ta se neubírá esoterickým směrem, ale je určena pro všechny (ne jen pro vyvolené)

Ježíš se vyhýbal apokalyptickým esejcům, naopak, doktrinálně byl Ježíš nejblíže farizeům, kteří apokalyptiku neuznávali

Židovský svět

Saduceové - velekněžská třída, starali se o chrám, ale byli uzavření do sebe, šlo jim jen o moc, lpěli na dodržování Tóry doslova, šlo jim nejvíce o odsouzení Ježíše Krista

Esejci (zbožní) - částečně kněžského původu, horlivci pro zákon, záleželo jim také na chrámu, zavedli bohoslužbu slova a života, veliký důraz na čistotu a připravovali se na boj mezi syny světla a čistoty

žili v klášteru v Kumránu, studovali písmo, intelektuální činnost, askeze, slavili hodně šabat, dodržovali celibát (všechny pohlavní úkony jsou rituálně nečisté), zavedli nový kalendář, aby žádný ze svátků nepadl na šabat

farizeové - chtěli žít dokonale a svatě jako Esejci, ale nešli do pouště, chtěli toho dosáhnout v normálním životě, lpěli na zákoně, rituální čistotě, interpretovali Mojžíšův zákon, měli spoustu svých přikázání a příkazů, které chtěli dodržovat, měli velkou autoritu u lidu, ale sami lidem pohrdali, věřili ve vzkříšení mrtvých, ne vždy nesouhlasili s Ježíšem, mnozí se pak stali i křesťany, když velerada osoudila Ježíše k smrti, farizeové byli v menšině