Religionistika

Obsah

Dějiny křesťanství

  • Náboženské a občanské poměry v Antice
  • Judea po babylonském vyhnanství
  • Římská provincie Judea
  • Duchovní proudy a skupiny v době Ježíšově (Esejci, Farizejové, Samaritáni)
  • Ježíš Nazaretský
  • Raná církev
  • Druhé století křesťanství
  • Církevní život v prvních staletích
  • První církevní otcové (Církev v Alexandrii)
  • Křesťanské impérium a první ekumenické sněmy (Synoda, Rozvod křesťanství v 4. a 5. století)
  • Vznik a rozvoj křesťanského mnišství
  • Zlaté období církevních otců
  • Církev ve středověku
  • Islám
  • Církev a feudální společnost (Feudalismus)
  • Boj za svobodu církve
  • Východní schizma

    Biblistika

  • Základní charakteristika Bible a biblického náboženství
  • Dějiny Izraele
  • Kánon Písma svatého
  • Pentateuch
  • Biblické pradějiny (Stvoření světa a člověka podle Kněžského kodexu, Člověk v zahradě světa podle Jahvisty, Šíření hříchu a postupný úpadek lidstva, Kainova bratrovražda, Boží synové a potopa, Babylonská věž)
  • Dějiny patriarchů (Abrahám, Jákob, Josef )
  • Exodus (Zjevení Božího jména, Mojžíš, Pascha, Sinajská smlouva)
  • Leviticus, Numeri, Deuteronomion
  • Josue, Soudců
  • První izraelští králové (David, Davidovská smlouva, Sión, Šalamoun)
  • Rozdělené království (Judské království)
  • Předexiloví proroci (Předexiloví proroci Severního království, Předexiloví proroci Judského království, Kniha o Emanueli, Jeremiáš, Pláč)
  • Exiloví proroci (Píseň o Hospodinově služebníku)
  • Obnova národa po exilu (Zákon jako základ židovské identity, zákonictví a písemnictví)
  • Eschatologie (Mesianismus, Apokalyptika)
  • Ezdreáš, Nehemiáš a knihy kronik (Ezdreáš a Nehemiáš, Knihy Kronik)
  • Poslední proroci
  • Sapienciální příběhy
  • Útlak a vzpoura (Helénistické pronásledování v biblické literatuře)
  • Starozákonní apokalyptika (Základní rysy apokalyptiky, Společné prvky prorocké eschatologie a apokalyptiky, Rozdíly mezi proroctvím a apokalyptikou, Daniel, Apokalyptika a Nový zákon)

    Nový zákon

  • Nový zákon

    Náboženské a občanské poměry v Antice

  • Ježíš Kristus zemřel 7. dubna roku 30
  • Palestina od r;oku 63. př.Kr. římskou provincií
  • nové uspořádání světa -> kosmopolitní – šíření kultury – pro všechny stejná
  • mluví se stejným jazykem (řečtina), řecká kultura, architektura, společné zákonodárství
  • Koiné – obecný jazyk
  • i v Římě se mluvilo řecky, pro vzdělané římany bylo samozřejmostí, že uměli kromě latiny i řečtinu
  • všechno pod hlavní autoritou Říma – Císaře, vytváření cest, větší hospodářský růst, kulturní výměna
  • už v 3. Století Bible přeložena do řečtiny
  • velká relativizace dosavadních kulturních hodnot, více jde dopředu abstrakce, vše je relativní, tradice se vytrácely, vzniká obecná filosofie, hledání obecného základu, kulturní relativismus, morální relativismus
  • od Sokrata dál hledají více do hloubky, nějaký vyšší řád, ale tito filosofové nepostihli široký řád
  • lidé v této době nevěřili už v staré bohy, filosofové dospěli k názoru, že musí existovat jeden bůh, ale byl jen relativní, byl jen předpokládán, byl absolutně neosobní, předpokládali, že pouze stvořil svět a pak se o něj dále nezajímal
  • kvetla esoterika, pověra, věštění, astrologie, mysterická náboženství – Mithrův kult, Dionýsův kult, Osiris a Isis, lidé se postupně zasvěcovali do náboženských praktik, které měly dosáhnout spasení (snaha o posmrtný život navěky po smrti)
  • Zarathustra – monoteistická reforma v bývalé Persii, ostatní bohové se stali démony
  • Mithrův kult byl velice oblíbený u mužů, zvláště u vojáků v Římě - koupele v býčí krvi, obětování býků
  • Idea zboštění krále přešla z východu na západ, ale postupně (zbožštění Césara, Augusta)
  • Nero, ale také hlavně Domicián byli posedlí zbožštěním – nechali si po célém impériu stavět sochy, lidé je museli uctívat
  • Mezi lidmi: stoicismus, epukurejismus, novoplatonismus
  • Ekonomické a společenské uspořádání: do provincií, Římané ovšem vybírali daně, sčítání lidu, otroctví (více otroků než svobodných), dítě otroků zůstalo také otrokem, váleční zajatci byli často uvrženi do otroctví, nebo se člověk mohl stát otrokem kvůli dluhům (celá rodina), s otroky se ve městech většinou zacházelo lépe, velmi dobré zacházení a často je také po 10 letech i propustili, na venkově ale i nahrazovali tažná zvířata, daleko horší podmínky
  • Římané byli výborní politici, uznali původní náboženství, Římané také neměli problém akceptovat bohy jiných národů, s Židy ale měli problém, protože Židé měli jednoho Boha

    Judea po babylonském vyhnanství

  • 167 – Makabejské povstání proti Antiochovi IV. Epifánes, proto Římané raději Židům tolerovali jejich náboženství – religio licita = povolené náboženství, nemuseli uctívat ani císaře
  • Babylonské vyhnanství: Židé vyhnáni do Babylonu – vyhnána pouze elita – Nabuchodonozorem II. v roce 597, počet lidí se odhaduje od několika tisíc lidí až maximálně 20 000 lidí (což by činilo čtvrtinu obyvatelstva)
  • pro Židy to byl hrozný šok – mysleli si, že je v tom Bůh nenechá,
  • my tím vykoupíme hříchy našich otců, naši potomci poté budou v Boží milosti, potom když se vrátili ze zajetí, tak se hádali, kdo je vlastně ten vyvolený národ, považovali sebe za nositele pravého Judaismu - více názorů:
  • 1.názor – spása už je tady , všechno co se mělo stát, se stalo – znovu postaven chrám, jsme svobodní (celkem), nastala nová epocha, přišlo vykoupení
  • 2.názor – ne, ještě není vše splněno, ještě se musí něco stát - Mesianismus – přijde Mesiáš a založí nový stát, my budeme dobyvateli, budeme svobodní, budeme imperátory, budeme vyvoleným národem
  • 3.názor - apokalyptika– svět už nemá naději, spása bude až po zkáze tohoto světa, nový svět začne z trosek toho starého
  • 5. Století – Nehemiáš a Esdreáš – udělali z Židovství náboženství a národ s šovinismem, mesiánským komplexem, výlučnost
    • 1.dodržování Tóry
    • 2.kdo nemá židovské předky, není žid
    • 3. kdo si vezme za manželku nežidovku, ať ji propustí
  • národ se uzavírá do sebe, pocit nadřazenosti, výlučnosti
  • v té době židé žili i v diaspoře = mimo palestinu – v Egyptě, Asýrii, malé Asii, Římě a Řecku – tam byli židé mnohem více tolerantnější, protože byli v menšině, lépe se adaptovali na tamnější kulturu
  • protože lidé neměli v exilu chrám, tak si zvykli na bohoslužbu slova, během té doby vzniká pojetí písma jako Písma Svatého
  • synagoga – místo, kde se lidé shromažďují, aby se modlili
  • kněží jsou profesionálové v obětích – profesionální řezníci
  • všude v Izraeli byly synagogy – ale museli tam být učitelé zákona – rabíni, synagoga mohla být i na místě, kde bylo alespoň 10 židů, učitelem zákona se stal každý, kdo se vyučil, pak dostal potvrzení, že může učit zákon
  • 333 – Persie dobyta – bitva u Issu – Alexandr Veliký dobyl západní Persii, poté ji dobyl celou (bitva u Gaugamél)
  • Po Alexandrovi Velikém diadochové, v Egyptě Ptolemaiovci, v Babylonii Seleukovci,
  • Židé se helenizovali – oholili si vousy, chodili do lázní, přijali jinou kulturu, aby zůstali u moci (kam vítr, tam plášť)
  • Chasidiu – konservativci, spolu s Makabejci zvítězí, roku 164 př.Kr. obnoví chrám a vyženou Seleukovce z Judee – úpadek Seleucie
  • Chasmoneovská dynastie – první byl Jan Hyrkán
  • paradox – za jejich vlády větší helenizace, než za vlády helénské Seleucie
  • Sádokovští potomci – přenechali Chasmoneovcům vládu, jen když zůstanou u koryta, konzervativní Sádokovci odešli do pouště, ti se nazvali Esejci
  • stálé boje o oltář a trůn – snažili se uzurpovat zároveň trůn i oltář jedním člověkem – soupeři se obrátili na Řím -> 63 př.Kr. – Římané ukončili boje o trůn dosazením vlastního vazala

    Římská provincie Judea

  • Vládu za Hyrkána vykonával první ministr Antipater z Idumee, Římané jeho vládu potvrdili, ale omezili mu pravomoce -> mnohem větší pravomoc měl jeho první ministr
  • prosazoval dva syny - Herodes se uměl vždy přidat na správnou stranu, vládl v letech 40 - 4 př.Kr.
  • za mírového stavu bylo v Palestině asi 4 legie (4x6000 vojáků)
  • Herodes zemi zvelebil, stavěl cesty, vládl helénsky, v zemi zlepšil ekonomiku, ale byl velice krutý - Židé ho neměli rádi, protože nebyl Žid, popravoval i svoje syny
  • Herodes umírá 4 př.Kr., uvěznil ze spousty rodin jednoho člena rodiny a dal příkaz, aby po jeho smrti byli všichni popraveni -> aby celý národ plakal -> naštěstí někdo rozumný po jeho smrti zasáhl a většina poprav se nestačila uskutečnit
  • chtěl, aby země po jeho smrti byla země rozdělena mezi jeho 3 syny - Herodes Filip (země za Jordánem), Herodes Antipas (Galelea), Archealos (Judsko)
  • Archealos byl špatný vládce, tak do země císař poslal svého prefekta, do té doby mohli králové soudit, od teď mohl pouze prefekti
  • nové daně v roce 6 po Kr. -> sčítání lidu
  • Juda Galilejský z Gamaly - zosnoval povstání, podle Josepha Flavia (římského historika) založil Zélóty - tajnou skupinu, která se snažila de facto zosnovat spiknutí proti Římské vládě

    Jerusalém v době římské nadvlády

  • Agrippa - spolužák Caliguy - stal se na chvíli králem celého území, v tu dobu byl prefekt odvolán
  • pak zemřel, po něm Agrippa II, žil se svojí vlastní sestrou, už to nebyl král, ale loutka v Judei
  • římští prefekti byli povoláváni do Judee za trest, protože bylo velice nesnadné udržet pokoj v tak neklidné zemi
  • roku 66 po Kristu za prefekta Gessia Flora Zélóti otevřeli boj, k Zélótům se postupně přidali všichni
  • císař Nero tam poslal svého nejlepšího vojevůdce - Vespasiana, ale v průběhu obléhání se Nero zasebevraždil, a tak Vespasian musel na volbu do Říma, obléhání předal svému synu Titovi
  • farizei Josef viděl, že bránit se nemá cenu, a tak přeběhl k Římanům, předpověděl, že se Vespasian a pak Titus stanou císaři, a tak se to opravdu i stalo, Josef se dostal pod ochranu Říma a přijmul římské jméno Josephus Flavius a stal se historikem - napsal o tom
  • roku 70 po Kr. byl i přes výslovný zákaz císaře Tita zničen chrám, zbořeny hradby Jeruzaléma
  • apokalypsa - 600 000 židů popraveno, stejný počet šel do otroctví
  • císař Hadrianus chtěl místo židovského chrámu postavit chrám Jupitera, to židé nemohli přestát a v letech 132 - 135 zosnovali další povstání - vůdce Bar Kochba, povstání bylo v celé Palestině, Hadrián do Palestiny posílá vojevůdce Julia Severa, povstání zlikvidoval, další popravy Židů (celkem asi 900 000 zemřelo Židů za povstání), velké restrikce proti Židům (nesměli pod trestem smrti vkročit do Jeruzaléma), velký odsun židů, centrum Judaismu se přesunulo do Babylonu,pak Polsko, Španělsko,

    Duchovní proudy a skupiny v době Ježíšově

    Saduceové

  • Judsko s chrámem v čele bylo centrum života, Saduceové byli aristokracie - velekněží šlechta, byli bohatí a mocní
  • Sádokovi potomci se klidně nechali helenisovat (i když ostatní se bouřili proti helenisaci), jen aby zůstali u moci
  • náboženská elita národa, skeptici, zachovávají hlavně sabbat a rituální čistotu
  • farizeové byli horlivější v dodržování zákona
  • saduceové nechtěli za žádnou cenu žádná povstání, byli sice konzervativní, ale v praxi byli hodně liberární - chodili do bazénu, oholili se, hráli basket (helenisace)
  • nejvíce ze všech chtěli odstranit Ježíše - chtěli uklidnit situaci (žádné revolty -> moc)
  • tvrdili, že jedinou formou správného života je život podle Tóry, neuznávali víru v vzkříšení mrtvých, posmrtný soud, v těhle věcech hodně materialisté, nesoucítili s chudinou, uměli si odůvodnit nábožensky svůj přepych
  • kdo je hodný, žije dlouho, vidí syny svých synů, je bohatý a má se dobře -> my jsme ti hodní, chudina je plevel

    Esejci

  • poté se stal veleknězem člověk, který nebyl Saddákovec ->část Saddákových potomků odešla do pouště -> poté se nazývali Esejci, největší centrum v Kumránu (založili tam něco jako klášter), psali tam spisy, pracovali, žili asketicky, přijali apokalyptickou vizi světa (tenhle svět je ovládán ďáblem, lehne popelem a z něj pak povstanou děti světla)
  • Esejci se připravovali na apokalypsu rituální čistotou -> stále se myli, neuznávali jakoukoliv pohlavní činnost (i těhotenství, poluce, menstruace, pohlavní styk) -> žena, která menstruuje, si musí být vědoma že je to něco nad ní, a když to skončí, tak musí vykonat rituální očistu
  • Esejci čekali na příchod apokalypsy každou hodinou, proto dodržovali celibát - čekali, že se tak stane během jejich života
  • také dodržovali striktně svátky - Sabbat, ten byl pohyblivý a tak každý rok byl Sabbat jindy, slavil se jídlem a pitím, to Esejci neuznávali a vytvořili si vlastní kalendář
  • s pádem Chrámu padli Saduceové i Esejci, poté existovali jen Farizeové

    Farizeové

  • separovali se od Chasídů (ti se zase před tím separovali od Saduceů)
  • velice lpěli na obřízce, sabbatu, zákonu doslova
  • fixovali zákon, a pokud narazili na něco, o čem zákon nemluvil, praktikovali liberalismus -> pokud mě to zákon nezakáže, můžu si dělat co chci
  • vyznávali vzkříšení z mrtvých, aby náhodou něco nepřekročili, tak byli v dodržování zákona mnohem přísnější, ale kvůli tomu hřešili jinak (postili se v pondělí a ve čtvrtek, platili desátky chrámu a dodržovali rituální čistotu, ale nedodržovali lásku k bližnímu svému)
  • Ježíš jim vytýkal: "Cedíte komáry a polykáte velbloudy"
  • podporovali se navzájem v horlivosti, lidé si jich vážili, ale oni obyčejným lidem pohrdali
  • byla to duchovní elita národa, učitelé náboženství, rabíni

    Samaritáni

  • 931 př.Kr. bylo království rozděleno na Izraelské (Severní království) a Judské (na jihu), 772 padlo Izraelské královstvím dobyto Asyřany, 586 padlo i to Judské (Babylonské vyhnanství - viz Judea po babylonském vyhnanství)
  • Židé z exilu a ti původní pohrdají sebou navzájem - schizma dovršeno
  • někteří Židé z jihu utekli na sever, postavili si tam sami vlastní chrám na hoře Garizim a čekali příchod Mesiáše (nového Mojžíše) -> samaritáni
  • považují se za dědice pravého Izraele
  • jsou tam dodnes

    Ježíš Nazaretský

  • narozen zřejmě 6 let př.Kr. v Judsku, v městě Betlémě
  • Matouš: "Byli z Betléma, odešli do Galileje."
  • Lukáš: "Byli z Galileje, odešli do Betléma kvůli sčítání lidu."
  • v té době vládl král Herodes (ten zemřel v roce 4 př.Kr)
  • mezi 7 a 5 rokem př.Kr. byla podle dnešních výzkumů konstelace Jupitera a Saturna
  • rodokmen: Lukáš 3. kapitola, Matouš 1. kapitola - z Davidova rodu
  • začátek Ježíšovy činnosti v roce 26 - 28 (Lukáš: - bylo mu asi 30 let)
  • podle synoptiků: galilejské jaro, galilejská krize, 1. pouť do Jeruzaléma - smrt
  • podle Jana - šel do Jeruzaléma třikrát, možná čtyřikrát - tradičně se to bere podle Jana
  • Sv. Irenej prohlásil, že Ježíš musel zemřít starý, aby vykoupil stáří -> byl to mizerný historik
  • odsouzen: 7.4. roku 30 - zemřel před sobotou, kdy se slavily Velikonoce (pascha)
  • letnice roku 30 - apoštolové viděli Ježíše živého
  • Ježíš působil v Izraeli, jeho názory byly naukově nejblíže farizeům
  • "pracoval v sobotu" - uzdravoval, stýkal se s celníky, hříšníky (rituální nečistota)
  • farizeům se moc nelíbilo, že učil s velkou autoritou a neodvolával se na zákon, staví se nad něj - neříká "Dle zákona se odvažuji tvrdit", ale "Já vám říkám"
  • vzkříšením bylo vše potvrzeno - Ježíš je mesiáš (Marek - nejisté)
  • Jan Křtitel se ptá: "Je to on?", Ježíš odpovídá: "Nemocní se uzdravují, slepí vidí, chromí chodí, mrtví vstávají z mrtvých" - vyplnění proroctví
  • Ježíš se nejprve nechtěl moc představovat všude jako Mesiáš - nechtěl se stát politickým vůdcem
  • nejprve Ježíš zakazuje zlým duchům, aby o něm říkali, že je Mesiáš, Mk.8: "Ty jsi Mesiáš", přihlásí se k tomu veřejně, až když přijde do Jeruzaléma
  • když je souzen, velekněz se ho ptá: Jsi mesiáš -> "Ano, já jsem."
  • říká, že je Mesiáš ve chvíli, kdy je opravdový - mesiáš = trpící mesiáš

    Raná církev

  • 12 učedníků - 12 izraelských kmenů
  • vzniká v roce 30 po letnicích v Jeruzalémě - seslání Ducha svatého, 1. Petrovo kázání
  • v ten den se připojí 3000 lidí
  • Jeruzalém - 1. křesťanská obec - židovská - všechny farizejské obyčeje, střety mezi křesťany a saduceji, nesměli učit v chrámě, apoštolské kázání, lámání chleba, motlidby, žili v bratrské lásce, měli společný majetek, hned od začátku charita (zčásti se moc neosvědčilo - křesťan rozdal celý svůj majetek chudým a pak byl také chudý - musel být také podporován)
  • křesťanství se poté začalo rozšiřovat, stalo se univerzálním náboženstvím
  • Jeruzalém - uvěřili také Židé, kteří pocházeli z diaspory (mluvili řecky) - židohelenističtí křesťané - chrám pro ně nebyl tak důležitý, někteří začali ve svých synagogách hlásat Kristovo učení
  • 7 mužů v čele židohelenistických křesťanů - Štěpán, Prochor, Filip, Mikuláš z Antiochie, Nikánor, Timón a Parmén
  • židohelénisté je začali pronásledovat - jeden z nejhorlivějších pronásledovatelů byl Saul, pocházel z diaspory
  • židohelenističtí křesťané se rozprchli - šíření křesťanství - jeden ze 7 Filip: v Samaří - obrácení Samaritánů
  • mezitím Petr pokřtí Kornélia na křesťana (Kornélius nebyl ale před tím žid, byl to pohan) - židokřesťanům se to nelíbí, chtějí, aby byl nejprve žid - Petr se obhájí
  • Antiochie (v Sýrii) - velké významné město - křesťané tam poslali Barnabáše - ten město obrátil
  • Pavel - obrácen přibližně roku 35
  • od začátku bylo křesťanství pluralitní, ale zároveň universální
  • evangelium - křesťanství nezávislé na židovství - nemusí se zachovávat zákon, pouze desatero
  • někteří říkali, že Pavel je heretik, zmatek -> 1. koncil - r.49 v Jeruzalémě
  • židokřesťané chtěli obřízku, dodržování zákona - nakonec přijali Pavlovu vizi, Petr ji potvrdil
  • kompromis: - aby se neštítili ostatních křesťanů, museli dodržovat nějaké předpisy - krev s masem, udušená zvířata, smilstvo
  • Jakub: - farizej, po Petrovi se stal hlavou Jeruzalémské církve (Jakub, bratr Páně)
  • Antiochie - centrum a ohnisko misií
  • křesťané nazváni krstovci - aby je odlišili od Židů - nazvaly je tak r.49 římské úřady - poprvé nazváni křesťany
  • Pavel - tři cesty z Antiochie, vždy návštěva Jeruzaléma, 4. cesta byla do Říma roku 61 - uvězněn do roku 63
  • za Neronova pronásledování byl sťat nna Ostijské silnici asi roku 64 nebo 67 (dnes je tam Trapistický klášter Tre foutaines )
  • Petr šel do Antiochie, pak přes Malou Asii, Korint, zakotvil v Římě
  • v roce 49 už byli pravděpodobně v Římě už křesťané (1. století - Klaudius vyhnal křesťany z Říma)
  • Petr vedl Římské katolíky, za Nerova pronásledování byl roku 64 nebo 67 ukřižován hlavou dolů (podle svých slov se necítil být hoden zemřít stejnou smrtí, jako jeho Pán)
  • konec období druhého chrámu - zbořen
  • po roce 70 po Kr. odešli rabíni z Jerusaléma do Jamnie - nová velerada - bez saduceů - rabínské židovství
  • křesťané se nepodíleli na povstání - utekli do pouště
  • za císaře Nerona r. 64 - 67 pronásledování křesťanů - byli považováni za blázny (ale už je nepovažovali za židy - oddělili se)
  • 80 po Kr. - rabíni přidali do modlitby 18. požehnání - ve 12. požehnání se proklínají heretici, pohané a nazaretští - židovství oficiálně exkomunikovalo všechny židy, kteří se přidali ke křesťanství
  • císař Domicián - další pronásledování křesťanů, postupně vymírají první svědci - apoštolové, žije jen starý Jan
  • křesťanství se začíná vnitřně pnout - vznik prvních herezí (nepravých nauk)
  • gnosticismus - intelektuálové se postupně začleňovali do svých nauk, značný dualismus (materiální x poznání), poznání vede ke spasení, spekulovalo se s kůry, anděly -> křesťanští gnostici byli stoupenci dokétismu - popírali Kristovo vtělení, má pouze zdánlivé tělo, na kříži neumírá skutečně, je to jen obraz, navíc je Kristus chápán jako něco, co vzniklo z Boha, jako nějaký anděl, ne Boží syn
  • křesťanská nauka trvá na tom, že spásy dosáhneme díky víře, ne nauce, Kristus je Boží syn
  • je potřeba, aby byl vytvořen nějaký kánon - aby to nějaký heretik nerozvrátil, nepřekroutil -> vzniká Nový Zákon - kanonizují se listy apoštolů
  • knihy Nového Zákona se prosadily samy, nemusel je do kánonu nikdo dotlačit
  • nástupci apoštolů rozhodli, že po nich bude církev v rukou lidí, které si oni sami vyvolí - kontinuita církve, svátost svěcení
  • řeší se autorita (struktura církve), třístupňový systém -> diáchon (jáhen), presbyte (kněz), episcopos (biskup)

    Druhé století křesťanství

  • antickému polyteismu lidé přestávají věřit, kvete filosofie, židoství (víra jednoho Boha a čistou morálku), ale také vykladačství
  • nové náboženství udělalo velmi dobrý dojem - Bůh nás má všechny rád (i chudé), všichni lidé jsou bratry a sestrami, je to velmi pozitivní náboženství
  • pohané toto náboženství přijali ve větším měřítku, než židé, byly časté konverze od pohanství
  • v Římě byl problém, protože císaři se nechávali zbožšťovat -> to křesťané neuznávali - v roce 70. po Kr. došlo k exkomunikaci křesťanů od židů -> křesťanství přestalo být religio licita (povolené náboženství)
  • první byl císař Nero - posedlý svým egem, svou mocí
  • Tacitus - "Nero začal pronásledovat křesťany, aby se zbavil obvinění, že zapálil Řím."
  • křesťané byli viněni z nepřátelství vůči lidskému rodu - necizoložili, nesmilnili, zacházeli dobře se svými otroky, neopíjeli se, také ostatní neměli o křesťanech neměli moc infomací - jedli tělo a pili krev (mysleli si, že zabíjejí děti a pijí jejich krev), dále neslavili svátky, byli vůbec divní
  • za tohoto pronásledování zemřel Petr a Pavel (a mnoho dalších)
  • po Neronovi vládl císař Vespasianus (10 let), pak jeho syn Titus (2 roky) a potom Domicián
  • Domicián se ke stáří stal příliš nafoukaný, to moc nesedělo římským patriciům, byl podezíravý, nechal se uctívat jako bůh a křesťany, kteří ho nechtěli uctívat, pronásledoval
  • po něm vládl Nerva a pak Trajánus - ten zakázal vznik "protistátních spolků" - pronásledoval křesťany, v té době byl ukřižován v Jeruzalémě Šimon a také Ignác z Antiochie (byl hozen šelmám)
  • Plinius Minor - místodržící v Bithynii,s byl to pohan, ale nelíbilo se mu, že byli pronásledování - připadá mu, že mají dobré ideály -> křesťané nejsou pronásledováni kvůli činům, ale kvůli identitě
  • Hadrianus, pak Antonius Pius - doba klidu, ale umřel Polykarp ve Smyrně - nebyli oficiálně pronásledováni, ale nikomu nevadilo, když byli pronásledováni
  • Marcus Aurelius - vyznával učení stoiků (mírumilovný), ale křesťanství považoval za blud - za jeho vlády umírá Jusinus (165 po Kr.)
  • 177 umírají učedníci v Lyonu
  • poté vládl císař Comodus (nepronásledoval křesťany), po něm Septimus Severus - chtěl mít pořádek ve své říši, chránil své lidi, pokud zachovávali zákony, ale když začala židovská povstání, tak v roce 202 zakázal přijmout křest (kdo byl křesťan, tak to nevadilo, ale kdo přijal křest po roce 202, měl být popraven) - viděl úzkou spojitost mezi křesťanstvím a židovským
  • Maximínus Threx - malé pronásledování, první barbarský císař
  • Decius - velké pronásledování, chtěl utužit impérium, tak nařídil, že všichni obyvatelé impéria musí přijmout oficiální římské náboženství, byli pronásledováni i židé, mnoho křesťanů bylo zabito nebo odpadlo, také hodně si jich koupilo libellum - koupili si potvrzení, že obětovali, ale neobětovali
  • Valerián - (253 - 260), nejprve dal křesťanům pokoj, ale poté zjistil, že nemá peníze na vojsko - chtěl jim zkonfiskovat majetek
  • 258 - papež Sixtus II. byl přepaden a zabit v Římských katakombách
  • Vavřinec - chtěli po něm, aby jim přinesl poklady církve - přivedl jim chudinu - za trest ho upekli
  • 260 - Valerián byl poražen, zabit a stažen z kůže perským králem
  • po něm jeho syn Valerius - křesťanům vrátí jejich zkonfiskovaný majetek a zastaví pronásledování
  • Dioklecián - (284 - 305) - měl rád historii, římský starověk - chtěl obnovit staré náboženství - chtěl vyhladit křesťany - nejprve vojsko - Thébská legie - odmítla konvertovat - sv.Mauricius (Mořic), celá legie byla popravena
  • postupně 4 edikty
    • 1. zboří se kostely, spálí se knihy, křesťané ztratí občanská práva
    • 2. uvěznění církevních představených
    • 3. propuštění vezňů, pokud obětovali bohům
    • 4. v důsledku protestů, které se děly v impériu, rozkázal mučit všechny, kdo nechtějí obětovat
    • všude se to vykonávalo, ale v Galii Constantinus Chlorus - řekl že je neuvede v platnost
  • Constantinus (dal křesťanům pokoj) a Galerius (rozpoutal pronásledování)
  • v roce 311 musel Galerius odstoupit a zrušit svoje edikty - konec pronásledování

    Církevní život v prvních staletích

  • první křesťané se stále cítili být dědici židovství, chápou Starý zákon jako nutnost pro poznání Krista - Sv. Jeroným - Neznalost Písma je neznalost Krista
  • s Židy sdílí křesťané jejich etiku, křesťanská mše je zčásti inspirována židovskou bohoslužbou, také se inspiruje veleradou
  • církev nepřijala obřízku, rituální předpisy, rituální čistotu
  • k pohanství je křesťanství otevřené, i za pronásledování je církev jako celek otevřená (pouze jednotlivci byli někdy nevraživí)
  • křesťané byli rozšířeni po celé zemi, nechtěli být izolovaní
  • manželství: - v prvních dobách se moc nelišilo, ale odmítali obětovat bohům, odmítají konzultovat horoskopy, často ovšem novomanželé šli za biskupem, aby jim požehnal, odsuzovali potraty, rozvody, Tertulián varuje před sňatky s pohany - může to být problematické pro výchovu
  • křesťané mohli vykonávat všechny funkce, kromě těch, které souvisely s pohanstvím nebo zabíjením
  • vojenská služba - kdo se stal jako voják křesťanem, tak vojákem mohl zůstat, ale křesťan by vojákem neměl býti
  • ve 2. století církev začíná pronikat do Galie (Vienne), také vzniká první severoafrická církev v Kartagu, celá Malá Asie je christinisovaná, také Kyréna, mezi Ilýrii a Španělskem, také na Britských ostrovech, v Porýní a Podunají
  • čím dál více inteligence, filosofové, guvernéři provincií
  • nástupci apoštolů byli vybráni apoštoly, dále si svého biskupa vyvolil sám lid a potom ho posvětili přítomní biskupové
  • také vedle jáhenství, biskupství a kněžství vzniká nižství svědcení (acolyté, clerikové)
  • centrum křesťanství je Řím - 1 biskup, 46 kněží, 7 jáhnů (podle 7 pahorků Říma), 42 acolytů, 52 cleriků
  • církev se starala denně asi o 1000 chudých, na východě i na západě se začal stanovoval celibát
  • svobdný kněz se nesměl oženit, ten, kdo ženu měl, si ji směl nechat, biskupové byli vždy svobodní
  • až do 3. století neexistují faráři , křesťané jsou vždy ve větších městech okolo biskupa
  • na venkově byl presbyter, kolem něj něco jako farnost
  • dále také vyznavači - confessores - lidé, kteří prošli mučením a přežili - měli velikou autoritu
  • vdovy - zasvěcený stav - už nebudou žít v manželství a budou se věnovat modlitbám, dále také zasvěcenné panny - Sv. Justin dosvědčuje, že už existují lidé, kteří dobrovolně žili v celibátu - církev to ovšem nestaví nad manželství
  • jáhenky - služby paralelní ke službě jáhnů, charitativní činnost, služba chudým
  • svátosti: jsou stále ve vývoji, dosvědčené Biblí jsou křest, svěcení, eucharistie, odpuštění hříchů (náznak), pomazání nemocných, vkládání rukou (biřmování)
  • křtilo se v řece, v době Sv. Justina se křtilo celkem jednoduše, poté ovšem byla zavedena příprava - prekatechumenát, poučování o základních křesťanských pravdách, poté období vyvolených, samotný křest, mistagogie
  • nejdříve bylo biřmování hned po křtu (pomazání), potom se to oddělilo
  • pokání - hříšník přišel za biskupem, pokud ten hřích byl velký a známý okolí, byl člověk na určitou dobu exkomunikován a byl zařazen do skupiny penitentů - nesměli do kostela, ale na kolenou prosili ostatní křesťany, aby se za ně modlili
  • za některé těžké hříchy (vražda, pokání) se dělalo pokání i několik let, nebo celý život, za zřeknutí se Krista bylo většinou pokání
  • eucharistie se zpočátku slavila pouze v neděli, slavil ji biskup v doprovodu koncelebrujících, na západě okolo roku 200 se začalo slavit i mimo neděle
  • mše se slavily naproti lidu, jako dnes (až poté z Sýrii se zavedl zvyk všichni čelem ke knězi)
  • křesťané vlastnili vlastní pohřebiště - katakomby, tam měli ostatky svatých
  • malovali obrazy na zdi, z nich mnoho víme

    První církevní otcové

  • jsou literárními svědky první křesťanské éry starověku - patristika (patrologie), mistři inculturace
  • Církevní otec musí splňovat 4 podmínky
    • 1. starobylost - musel zemřít do roku 636 (smrt Isidor Sevillský)
    • 2. pravověrnost nauky
    • 3. svatost života (aby vynikal skutky křesťanské lásky, aby se nechoval jako hovado)
    • 4. uznání podle církve - nesmějí proti tomu být výhradní námitky
  • Církevní učitel - stejné požadavky jako církevní otec, ale nemusí mít starobylost, musí výborně učit (génius), výslovné vyhlášení ze strany církve
  • Základní 4 velcí učitelé a otcové - východ: Atanáš, Bazil, Řehoř Naziánský, Jan Zlatoústý (Chrisostonos), na západě Ambrož, Augustin, Jeroným a Řehoř Veliký
  • církevní spisovatel - chybí mu svatost života (Tertulián, Klement) křesťanský spisovatel - chybí mu svatost života, heretik, stojí mimo církev (Novacián)
  • Didache - učení (učení dvanácti apoštolů) - v kostce nastíněná víra apoštolů, návod na správný život
  • List Korinťanům Klementa Římského - římský patricius, 4. papež, za pronásledování byl odvezen na Krym, tam ho utopili, legenda praví, že byl zázračný odliv a objevily se jeho ostatky
  • Ignác z Antiochie - byl veden cestou do Říma na popravu, cestou píše listy, propagátor jednoty církve
  • Svatý Polykarp - List Filipa
  • dále také List Barnabášův, Pastýř Hernův
  • Apologeti -apologeta - bránit se, obhajovat se
  • List Diognetovi - vysvětluje, co to vlastně křesťané jsou
  • Justin 100 - 165, filosofické vzdělání, pohanská rodina, pak jako křesťan napsal Dialog s Trifónem
  • Peripatetici - chodili a diskutovali, nenašel u nich duchovní naplnění, u filosofii také ne, potom ho zaujali platonici, nakonec se obrátil se na křeťanskou víru
  • v Římě otevřel křesťansko-filosofickou akademii, nadále byl velmi otevřený filosofii
  • Tertulián - vyčítal pronásledovatelům absurditu jejich konání, řekl: "Krev mučedníků je semeno křesťanů")
  • Irenej z Lyonu -

    Církev v Alexandrii

  • druhé největší město impéria, mnoho lidí se obrátilo na křesťanství, velmi tam vzkvétala křesťanská kultura a nauka
  • první skutečná vysoká škola teologie - Titus Flavius Klemenc Alexandrijský
  • nejslavnější žák byl Origenes - 185 - 252, geniální člověk, vysvěcen na kněze, hodně alegorizoval, kriticky studoval Písmo svaté, pečlivý vědec, Hexapla - Šestitý překlad, vykastroval se
  • v Severní afice křesťanství kvetlo, Kartágo

    Křesťanské impérium a první ekumenické sněmy

  • Ponte di Milio - Konstantin vítězí nad Maxenciem, celá část západní říše přechází na jeho vládu
  • jeho vojáci měli na standardách kříž a vyhráli
  • 313 - v Miláně se sešel Konstantin s Liciniem a oficiálně ukončili pronásledování křesťanů - Edikt Milánský - náboženská svoboda, výslovně řekli, že křesťané nebudou pronásledováni, Licinius na východě ovšem křesťany nadále pronásledoval
  • 324 - Konstantin zvítězil a sjednotil celou říši, usídlil se v Byzanci (Roma Nova), po jeho smrti ho přejmenovali na Konstantinopol
  • rychlé šíření křesťanství, křesťanství se stalo také módou, první basiliky v Římě
  • císaři se často drželi herezí a poškozovali jméno církve - obraceli násilím
  • 323 - mince s křesťanskými symboly
  • 341 - pohanské oběti zakázány
  • 346 - pod trestem smrti, konfiskace majetku
  • Julián Apostata - pronásledoval křesťany, krátká episoda
  • Graciánus - odmítnul titul Pontifex Maximus
  • Theodosius Veliký - pohanství zakázáno, křesťanské náboženství se stává jedinou povolenou vírou v Římském impériu
  • 380 - Křesťanství se stává jediným povoleným náboženstvím
  • hranice náboženských provincíí se kryjí s politickými hranicemi - biskup v čele provincie - metropolita
  • patriarchové - biskupové na velmi významných místech - Antiochie, Jeruzalém, Byzanc, Alexandrie

    Synoda

  • synod - záležitost provincie, menší důležitost, koncil naopak jedná o záležitostech celé církve
  • ekumenický koncil - všeobecný - bylo jich 21, prvních 8 koncilů bylo společných pro západní i východní církev
  • kánony - normy víry a jednání, vytvořeny pro koncily, potom se z nich staly právní normy
  • dogmata - křesťanská pravda, které církev věří - utříbilo se to -> obrana proti herezi
  • heresis - výběr, výseč - vyberu si z pravdy, co se mi hodí
  • schisma - rozkol, odštěpení
  • ve 4. století nastalo 1. schisma - proti biskupu Petru z Alexandrii se postavil biskup Meletius z Likopole a založil církev mučedníků - velcí horlivci, každý křesťan by měl být schopen být mučedníkem
  • proti kartaginskému biskupovi se postavil Donatus a založil církev svatých
  • 2 druhy herezí - popírající Trojici nebo Kristologické hereze
  • Trinitální hereze - modalismus (sabellianismus) - Sabellius tvrdil, že Otec, Syn a Duch jsou jediný Bůh, jedna božská osoba, která se zjevila různým způsobem - maska otce, maska syna a maska ducha svatého
  • Adoptianismus - Ježíš se narodil jako člověk, ale v určitou chvíli ho Bůh adoptoval
  • Subordinalismus - Ježíš je bůh, ale pod Bohem - je mu podřízen
  • Pneumatomachismus - pneuma - duch, maché - duch, popírali božství Ducha Svatého
  • Arianismus - kněz Arius, protože má svůj život odvozený od otce, tak nemůže být stejně starý jako otec, takže Boží syn nemůže být věčný -> nemůže být Bůh, biskup v Alexandrii ho okamžitě exkomunikoval
  • Arianismus se ale hodně rozšířil, císař Konstantin v roce 325 svolal koncil do Nikáii (Vítězné)
  • sešel se císař, 300 východních, 5 západních a 2 papežští delegáti - poté kánony
  • vzniklo vyznání víry - Credo, přidali tam - je zrozený, ne stvořený, jedné podstaty s otcem ->homioousios - stejného bytí, Bůh z Boha, pravý Bůh z pravého Boha
  • Atanáš - 5x za život poslán od ariánských císařů do exilu
  • 381 - Konstantinopolis, z popudu Theodosia se svolal další koncil v Konstantinopoli, jednohlasně vyvrátili hereze, vložilo se do Creda "pán a dárce života, z Otce i Syna vychází a s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován"
  • Trinitární dogma - dogma o jediném Bohu, který je ve třech osobách, trojjedinost Boha, paradoxní tajemství, vyznáváme jedno bytí, které je ve třech osobách
  • 5. století - pokud akceptuji, že Boží syn je Bohu rovný, tak jaký je vztah Božího syna k Ježíši z Nazareta
  • Antiochská škola zdůrazňovala pravost lidství a božství -> rozdělení na dvě bytosti - nestorialismus, Alexandrijská více zdůrazňovala jednotu bytosti - monofystismus
  • Nestorius - biskup v Antiochii, tvrdil, že Ježíš Nazaretský a Boží syn jsou 2 osoby
  • Koncil v Efesu - 431, Theodosius II. na popud biskupa z Antiochie, odsouzení nestorianismu
  • Eutiches - představeným kláštera v Alexandrii, monofysitismus
  • 449 - II. koncil v Efesu, zabili tam odpůrce monofysitismu, prohlásili tam monofysitismus za pravé, znemožnili tam přístup papežským delegátům, papež ho vetoval, prohlásil ho za latrocinium - zlotřilost
  • 451 - koncil v Chalcedonu, jednohlasně odhlasovali víru Nicejsko-konstantinopolskou
  • papež řekl, že věříme v 1 Krista ve 2 vtěleních, které jsou nesmíšené a nezměněné, zároveň nerozdělené
  • 553 - koncil v Konstantinopoli
  • 680 - 81III. koncil v Konstantinopoli - vystoupil proti Monoteletismu - Kristus nemá jednu vůli
  • 787 - popřel, že vytváření ikon je špatné - proti tomu hereze ikonoklasmus
  • 869 - 70 - vyřešil spor o biskupství v Konstantinopoli
  • prvních 8 koncilů je společných, další ekumenické koncily se týkají jen západu

    Rozvod křesťanství ve 4. a 5. století

  • církev je rozšířena i mezi barbary, proniká mezi inteligenci, aristokracii, do vesnic
  • křesťanství se stává dominantním náboženstvím v Římském impériu
  • prvním národem, který byl christianisován byli Gótové u Černého moře
  • germáni byli ariánští křesťané - Vulfila přeložil jim Písmo svaté do germánštiny
  • vznik Arménské církve - mezi Černým a Kaspickým mořem - živá dodnes
  • dále do Gruzie (založila Nino), také v arabských zemích (guru Mojžíš), Frumencius a Edesius se vydali z Týru do Indie, byli zajati piráty a prodáni do otroctví do Etiopie, Etiopského krále obrátili na křesťanství a on je propustil
  • v Alexandrii byl Frumencius vysvěcen na biskupa a šel zpět do Etiopie, založil tam Etiopskou církev (jedna z nejstarších na světě)

    Vznik a rozvoj křesťanského mnišství

  • mnich - řec. monachos - monos (jeden) -> česky osamělí
  • solus cum solo - sám (mnich) se samotným (Bohem)
  • mnišství není nic typicky křesťanstkého, v křesťanství se začalo objevovat po skončení pronásledování - křesťanství zpovrchnělo, horliví křesťané odcházeli do pouště, aby ukázali, že jejich všechno je Bůh
  • vzniká nová forma zasvěceného života (po pannách a vdovách)
  • často i bohatí lidé rozdali majetek a odešli do pouště - na ostatní to dělalo dojem
  • bydleli ve zbořeništích, eremita - erémos - poušť
  • mnišství začalo v Egyptě, zakladatel mnišství byl Sv.Antonín
  • 251 - 356, byl ze zemědělské rodiny, v dospívání mu zemřeli rodiče, staral se o sestru
  • rozhodl se o křesťanskou dokonalost, rozdal podíl svůj i své sestry chudým
  • postevničil v bývalé římské pevnůstce u Théb, pak odešel do pouště, trochu spal, hodně se modlil, studoval písmo, pracoval, byl chudý, ale pohostinný
  • chodil za ním i Atanáš (napsal o Antonínovi životopis), za Diokleciána šel Antonín do Alexandrie povzbudit křesťany, také tam šel podpořit pravou víru proti arianismu
  • mniši poté začali více spolupracovat - v neděli k eucharistii, ke společné modlitbě
  • forma pospolitního života - cenobitismus - cena - večeře, společné jídlo
  • mnich Pachomius založil v roce 320 u Théb klášter
  • napíše první křesťanskou řeholi - regula - pravidlo
  • asi 20 mnichů v klášteře, vede je představený, 3-4 kláštery se sdružují v kmen, také je vede představený, kmeny jsou sdruženy pod opatem (soukmení), byla to fungující organizace - měli jednu pekárnu, každý měl určitý úkol
  • Basiliánství - Basilej, pocházel z Kappadokie, stal se mnichem, založil v Kappadokii společenství - důraz na společný život, je tu vnímán jako pozitivní cesta ke křesťanské dokonalosti - myšlenka jednoty a poslušnosti
  • Sv.Jeroným - 341 první mniši v Římě, Sv.Jeroným založil ženskou větev mnišství, pocházel z Dalmácie, stuoval v Římě, v Trevíru se stal mnichem, naučil se hebrejsky, pak byl papežem Damasem povolán do Říma, přeložil Bibli z hebrejštiny do latiny - Vulgata, po smrti papeže byl vypuzen z Říma, přešel do Betléma a tam se stal mnichem
  • Západní biskupské kláštery - založili je biskupové, byli tam kanovníci - žili podle kánonu - Augustin z Hyponu (Sv.Augustin)

    Zlaté období církevních otců

  • největší myslitelé křesťanského starověku, inspirace pro teologii do středověku a novověku
  • silné osobnosti, pocházeli z křesťanských rodin, vzdělaní, společenská elita
  • příjmají křest a poté jdou do pouště, poté se vrátí, protože je církev potřebuje, pak i píší
  • kázání, dopisy, liturgické texty (hymny, modlitby), apologicko-polemické spisy (obrana proti herezím)
  • Atanáš - velký východní učitel, vystoupil na Niceiském koncilu (byl antiariánský), stal se biskupem v Alexandrii (patriarchou), byl 5x poslán do exilu (kvůli antiariánství), napsal spis o Antonínovi
  • Hilarius Poitiers - 315 - 367, Konstantius II., ozval se proti poslání Atanáše do exilu, pak poslal do vyhnanství i Hilaria na východ, ten tam obracel ariány, pak ho radši císař poslal zpět na západ, tam pak také obracel
  • Basil Veliký - biskup v Césarei (v Kappadokii), už za jeho života mu říkali veliký, stal se mnichem, antiarián, zakladatel východního kněžství, budoval sirotčince, dílny, vytvářel v Césarei městečko pro chudé, nemocné, vnímal víru jako tajemství lásky, která se zjevuje, chtěl slyšet názory druhých, nepotíral hned heretiky ale prosazoval diskusi
  • Řehoř Nasiánský - z města Nasián v Kappadokii, Theolog s velkým T, (předtím se tak říkalo pouze Janovi), stal se biskupem v Konstantinopoli v době, kdy tam bujel arianismus, poté se stal poustevníkem
  • Řehoř z Nyssy - mladší bratr Basilův, jako mladý se připravoval na kněžství, ale pak se dal na učitele, pak se oženil ale litoval toho, po smrti manželky podstoupil nižší svěcení, ale pak se stejně vrátil na světskou dráhu, pak mu domluvili Řehoř a Basil a on se stal biskupem
  • Ambrož - synem prefekta praetoriánů, sám se oddal státní službě, stal se guvernérem Severní Itálie, sídlil v Miláně, v Miláně byly nepokoje mezi ariány a katolíky, on je vyřešil a lid si ho zvolil za biskupa (ještě nebyl pokřtěn), byl velmi diplomaticky schopný, snažil se o spolupráci mezi státní a církevní mocí, ale zároveň chtěl zamezit césaropapismu, postavil se proti císaři Theodosiovi, který zmasakroval Thesaloniké (7000 lidí) a vyzval ho k veřejnému pokání a nepustil ho do kostela (exkomunikace) - císař pak skutečně konal pokání, za peníze vykoupil i milánské zajatce od germánů, theolog praktik, psal katecheze na žalmy, je považován za zakladatele ambrosiánské liturgie
  • Jan Zlatoústý - narodil se v Antiochii, syn císařského funkcionáře, 2 roky žil jako mnich, pak se stal knězem a na stará kolena biskupem (v Konstantinopoli), snažil se o duchovní probuzení kléru a lidu, hodně řešil sociální otázky - kritizoval boháče, kteří nepřispívali na chudé, bohatí si stěžovali u císařovny Eudoxie - byl 2x poslán do vyhnanství, velmi brzy byl prohlášen za církevního učitele
  • Aurelius Augustinus - (354 - 430), působí v době, kdy se impérium hroutilo, měl teologický monopol až do Tomáše Akvinského, narodil se v Numídii, byl vynikajícím studentem, otec pohan, matka Sv.Monika, studoval v Kartágu, měl nemanželské dítě, jako mladík nebyl veliký křesťan a 9 let byl manichejcem, pak studoval v Miláně a tam poznal Ambrože, ve 33 letech byl pokřtěn se svým synem Adeodatem, confesiones - vyznání, psal hodně polemiky, ale má stále úctu k bloudícím lidem, sám považuje svoje obrácení za vymodlené od matky, po smrti své matky založil intelektuální klášter pro filosofy - křesťanské diskuse, pak se stal biskupem v Hippo, umírá, když bylo Hippo obleženo křeťany, napsal De civitate Dei, Augustin se také hodně zabýval milostí

    Církev ve středověku

  • od 5. do 10. století
  • pokládají se základy nové civilizace
  • po stěhování národů
  • středověká kultura je kombinace řecko-římské antiky, tradicí přistěhovaných národů a křesťanství
  • postupně se vytváří křesťanská civilizace - konverze barbarů, upevňuje se moc papežství, západní církev a východní církev se oddalují
  • staré římské impérium se hroutí - nízká porodnost, vnitřní rozštěpenost, oslabenost a zároveň úder prvních národů - Germánů
  • Anglové, Vandalové, Gótové (Ostrogóti a Visigóti), Langobardi, Frankové - pastevci, válečníci, měli nejvyššího boha Zia, lidské oběti
  • 395 - Theodosius I. svěřil impérium svým dvěma synům Arkadius (V), Honorius (Z) - Ravenna - v Římě není vladař a Řím začínal upadat, rozdělení říše ji velmi oslabilo, 310 byl Řím poprvé vypleněn Visigóti, 452 do Itálie přišel Attila, ale papež mu domluvil a Attila odtáhl, 455 Řím vyplenili Vandalové a 476 Odoaker sesadil Romula a ukončil tak existestenci Západořímské říše
  • vznikaly nové říše
  • 489 - ostrogótský vůdce Theodorik sestoupí do Itálie a ovládne ji a sesadí Odoakera
  • 586 přišli do Itálie Lombardové (Langobardi) - přes Panonii
  • barbaři byli většinou pohané, takže masakrovali křesťany
  • Orosius - křesťanský spisovatel - vidí v tom šanci pro evangelizaci
  • Remigius - obrátí Franky - 496 - pokřtěn Chlodvík, v Itálii Řehoř Veliký zchristianisoval Langobardy, Španělsko (Visigóti a Svébové) obrátí Leander a Isidor
  • Irsko obrátí Sv.Patrik (narodil se 390) - unesen piráty, ale utekl a začal dělat misie v Irsku
  • do Británie vpadli Sasové a potlačili křesťanské Brity - irský mnich Kolumbán Starší působil ve Skotsku - další forma mnišství - mnich misionář - potulný mnich
  • Kolumbán Mladší poté v Evropě zakládal kláštery - plodná misijní činnost
  • 596 - Augustin se stal arcibiskupem v Canteburry (benediktini) - misijní činnost - poslal ho tam Řehoř Veliký
  • v Německu byl Winfrid - papež ho přejmenoval na Bonifáce, pocházel z Anglie, v německu neuspěl tak šel do Říma, papež ho poslal zpátky, tam zakládal kostely, farnosti
  • poté ho papež jmenoval Arcibiskupem v Mohuči, když šel evangelisovat do Friska tak ho tam utloukli
  • saský mnich Oskar zevangelisoval Dánsko a Norsko
  • v 9. století přicházejí bratři Konstantin a Metoděj na Velkou Moravu
  • na konci 9. století byl obráceni Poláci
  • 10. a 11. století Maďaři a Rusové
  • Frankové, vytvořilo se spojenectví mezi Franky a Papežem
  • v roce 754 byl korunován Pipin Krátký na krále, ten věnuje papeži území sv.Petra - dostal darem državy, které se stanou později základem Papežského státu
  • 800 - Karel Veliký se nechal korunovat na císaře
  • papež byl duchovně svrchovaný vládce nad celou církví, císař se chápal jako ochránce církve, později měl ale císař moc nad papežem
  • spojenectví mělo výhodu pro Řím, že byl v bezpečí, ale odkláněl se tím od východní církve a zároveň měl moc, které mohl zneužíti
  • Benedikt - narodil se vroce 480 v Nursii (Umbrie), v 16 letech studoval v Římě, ve 20 letech odešel do komunity asketů a poté žil tři roky v jeskyni u Subiaca
  • ostatní mniši chtěli, aby je vedl, ale nebrali to moc vážně a tak odešel
  • poté v okolí Subiaca založil 12 klášterů po 12 mniších, poté odešel na Monte Casino, jeho sestra sv.Scholastika založil ženskou větev - Benediktínky, napsal řeholi, "Ora et labora",umřel 547, benediktini museli dodržovat chudobu, pohlavní čistotu a stabilita loci
  • Řehoř Veliký - 540, stal se mnichem, nakonec ho udělali papežem, chtěl především diskusi, měl rozsáhlá kázání, inicioval misie

    Islám

  • Muhammand (570 - 632), byl z kmene Kurajšovců
  • vychovával ho jeho dědeček, potom strýc Abu Talib
  • měl odmalička veliký cit pro sociální spravedlnost
  • v jeho okolí žili i židé a křeťanství (ale pouze heretici)
  • ve 20 letech se oženil, byl velmi ambiciózní
  • 610 - Muhamadovi se v jeskyni zjevila Gabriel, nejprve si myslel, že se zbláznil, ale jeho žena a strýc ho přesvědčili, že je prorok
  • šel do Mekky a hlásal tam ve jménu Božím
  • prohlásil 3 ženy za dcery Alláha, ale poté je zase zrušil
  • 622 - Hidžra (útěk), odešel z Mekky do Jatribu (poté ho přejmenovali na Medinu - město prorokovo
  • přesvědčil a sjednotil kmeny v Medině proti Mecce, Muhammad se stal vůdcem komunity, vzniká právo "šaríja", Muhammed škodil Mecce tím, že přepadal karavany, z Mekky vyslali trestnou výpravu ale on ji 624 porazí
  • chtěl se spojit s židy, ale oni se mu vysmáli, on je začal nenávidět a všechny židy v Medině pobil
  • byl dohodnut 10-ti letý mír mezi Mekkou a Medinou, ale vojáci chtěli bojovat, tak místo Mekky zmasakrovali 2 židovské obce
  • nakonec se Mekka zmítaná rozbroji sama vzdala, Muhammad přišel k pohanské svatyni Ka´ba a zasvětil ji jedinému Bohu
  • islám se stal velmi agresivním náboženstvím, Muhammad ovládl celý Arabský poloostrov, ale neměl mužského potomka - vládli jeho nejbližší příbuzní
  • kombinace náboženství a politického systému - velké mocenské ambice
  • 5 základních pilířů Islámu - Šahada, Salát, Zakkát (desátek), Siam (Ramadán), Hadiďž

    Církev a feudální společnost

  • Evropa byla politicky štěpena - rozpad Východofrantské a Západofrantské říše, dále také stěhování Normanů a Saracénů
  • Normani - stěhovali se v 9. století, byli nebezpeční, drsní, zuřiví a zlí (existovala přímluva od zuřivosti Normanů vysvoboď nás Pane)
  • měli vojsko vycvičené na přepadávání, zabíjení a loupení, měli skvělé loďstvo, nakonec byli obráceni a zpacifikováni, v 10. století se usadili v Normandii

    Feudalismus

  • v době nebezpečí a nejistoty, městský systém byl zhroucený, lidé se stahovali na venkov - vzniká nová hospodářsko-společenská jednotka - villa - správci provincií mají pod sebou půdu (lenní páni), později jsou obdařeni imunitou, mají i určitou soudní moc, mají vlastní vojsko, daně, hrady - vzniká šlechta
  • později rozkvetou i města, vytvoří se tak další vrstva - měšťané
  • při kostelech vznikaly charitativní díla, školy (almužna byla ve středověku považována za velké dobro)
  • 1041 - tregua Dei - Boží příměří - byly určité doby, kdy se nesmělo válčit (advent, vánoce, velikonce)
  • pánové si konfiskovali církevní majetek, mnoho biskupů a opatů se dostávalo do područí politiků, pánové si také dělali nárok na jmenování biskupů, kněží, i papeže - církevními představiteli se stávali loajální práce - simonie (prodejnost) - často byli na církevních postech neschopní lidé
  • v 9. století - Temné století papežství - v Římě byly revoluce, o město bojovaly jenotlivé rody (Tusculi a Crescenzi), po papeži Formosiovi císařova matka Agiltruda chtěla prohlásit bývalého papeže za neplatného papeže, zostudili ho a hodili do Tibery), zvolili za papeže Štěpána VI., ale svrhla ho lůza a vsadili ho do vězení, tam byl uškrcen
  • Theodor II. rehabilitoval Formosa, po něm byli slabí papežové
  • Theodora (ambiciózní dáma) měla dceru Marocii, prosadila Jana X. papežem, papež se chtěl osamostatnit a tak požádal o pomoc císaře, ale byl uškrcen
  • Jan XI. (syn Marocie) se stal papežem, jeho bratr omezil matku Marocii, pak se stal pánem Říma a omezil moc papeže na minimum
  • Jan XII. - teologicky absolutně nevzdělaný, vedl vojenské výpravy, účastnil se pitek, honů, liturgie ho nezajímala, prohrál proti Langobardům, císařem byl pak sesazen a prohlášen za velezrádce
  • poté císař dosadil Lva VIII., to se Římu nelíbilo, tak se vrátil Jan XII. a vyhnal biskupy spolupracující se Lvem, císař ho chtěl zpacifikovat ale pětadvacetiletého papeže klepla pepka
  • římanési zvolili Benedikta V., to se ale nelíbilo císaři, Benedikt V. pak pokorně na kolenou prosil císaře o milost, císař ho poslal do vyhnanství do Hamburku, znovudosazený Lev VIII. mu přestřihl pallium (znak biskupství)
  • Lev VIII. pak byl právoplatným papežem
  • po rozpadu Karolinské říše se zbrzdila misijní činnost na Západě, naopak Východořímská říše vytvářela misie v Rusku, na východě
  • v 10. století se započaly nové misijní snahy - vznikají nová království v Uhrách a v Polsku
  • 955 bitva u Lechu - Maďaři zastaveni a usídlili se v Uhrách
  • z Německa přišli misionáři do Uher, Uherský kníže Gejza pochopil, že pokud nepřijme křesťanství, tak v Evropě neobstojí, jeho syn byl Ištván (Sv.Štěpán Uherský)
  • Ota III. chtěl Evropu spolupracující pod císařem - chtěl, aby nové říše byly svobodné a měly i biskupství - biskupství Estergom po roce 990
  • v Polsku přijal křesťanství Mieszko (Měšek I.), vzal si Doubravku
  • v roce 963 přijal křesťanství a hned se dostal pod ochranu papeže, křesťanství v Poznani
  • Ota III. jel do Hnězdna, aby uctil ostatky sv.Vojtěcha, zároveň tam založil biskupství a knížete Boleslava Chrabrého uznal za krále, dále Hnězdno povýšil na arcibiskupství
  • z Polska potom šli misionáři na Island, Grónsko, Norsko

    Boj za svobodu církve

  • světští králové církev živili, ale volili církevní představitele podle sebe
  • církevními hodnostáři tak byli často lidé teologicky nevzdělaní, úplatní, hrubí a všeobecně nevzdělaní
  • církevní obnova přišla z klášterů, kláštery sice často byli poplatni pánům, ale roku 910 založili v Cluny klášter, který byl pod výlučnou patronací svatého stolce - Clunyejské hnutí, centrum vzdělanosti, rozkvět - podněcovalo to i ostatní lidi
  • utvořila se konfederace klášterů, které byly exemptní - nezávislé na světské moci i na biskupech
  • Mikuláš II. z popudu Hildebranta stanovil, že papež nebude volen lidem, ale kardinály
  • Hildebrant se stal papežem - Řehoř VII. - 1072 - 1085, poslal císaři Jindřichu IV. oznámení, že se stal papežem a okamžitě začal pracovat na tom, aby volbu biskupů navrátil církvi, také uzákonil celibát
  • 1075 papež zakázal světskou investituru pod trestem exkomunikace
  • všichni pánové kromě císaře se podrobili, císař svolal v německu synodu a sesadil papeže, papež ho exkomunikoval a jeho poddané vyjmul z poslušnosti císaře, císař pak konal pokání a císař mu odpustil
  • poté Jindřich IV. obsadil Řím a Řehoř VII. se ukryl v Andělském hradu, Jidnřich IV. byl znovu exkomunikován, pak byl sesazen vlastním synem
  • velká vzpruha pro papežství v Evropě a zároveň úpadek císařské moci
  • Calixtus II. - jednal s Jindřichem V. a usnesli se v roce 1122 - Konkordát Wormský - o duchovních rozhodují duchovní, a prsten, berlu a mitru předává duchovní, ale biskup je zároveň potvrzen císařem, žezlo a korunu nasazuje císař - volba závisela na dohodě, ale císař měl veliký zájem na dohodě s papežem

    Východní schizma

  • časté boje mezi západním a východním impériem
  • už od vzniku Konstantinopole dochází k určitému rozdělení
  • západní církev mění spiritualitu a praxi, naopak východní impérium se musí potýkat s islámem
  • důsledky herezí (obvzláště na východě) vznikají oblastní církve, východ je oslaben
  • melchité - "královci" - křesťané v heretických oblastech, které zůstali věrni koncilům
  • papež měl mnohem větší moc než patriarcha na východě, papež měl patriarchát nad celým západem
  • korunovací Karla Velikého na císaře se sjednotil Západ, ale odcizil se Východu
  • císař přidal do Creda který z otce i syna, na východě měli který z otce skrze syna - politický problém
  • Michal III. - poslal Cyrila a Metoděje na VM, byl to opilec, měl ministra Bardase - ten byl hříšník, Ignatios mu odmítl podat eucharistii, byl za to vyhnán
  • místo Inacia dosazen Fotios, mnoho lidí ale odmítlo přijmout Fotia za biskupa, císař je poslal do vyhnanství
  • proti tomu zasáhl papež Mikuláš I., poslal do Konstantinopole 2 legáty, kteři to měli vyšetřit, legáti to uznali a papež je exkomunikoval (byli podplaceni)
  • 869 - 4. konstantinopolský koncil - prohlásil Fotia za sesazeného, pak se Ignácius vrátil, ale po jeho smrti se stal biskupem znovu Fotios
  • dále misie v Bulharsku - 864 bulharský kníže Boris se nechal pokřtít od římského kněze Pavla - přijal jméno Michal, 886 poslal do Říma poselstvo a předložil papeži otázky týkající se křesťanského života, odpoveď vzali Bulhaři jako svoji první ústavu
  • veliká roztržka mezi Východní a Západní církví
  • Fotios prohlásil, že úřad Petra přešel do Konstantinopole, papeže uznali jako patriarchu, 1054 nastoupil v Konstantinopoli Michael Kerularios, nechal zavřít všechny latinské kostely, nechtěl respektovat latinskou liturgii, latinským mnichům sebral kláštery a vyjmul papeže z mešního kánonu - jasné gesto
  • jednal s papežskými legáty nepřátelsky, legáti ho jménem papeže exkomunikovali, císař naopak exkomunikoval je, papež se snažil spor urovnat, ale nepodařilo se (vynadal legátům)
  • 16.7.1054 nastává velké schisma, východní církev se rozdrobila autokefální církve (samohlavné) - samostaté
  • prohlásili se za pravoslaví, katolickou církev prohlásili za heretiky, pravoslaví bylo národní - nacionalismy, katolíci ale pravoslaví nepovažuje za heretiky
  • orthodoxie neměli žádného papeže, byli vždy v područí světských panovníků (církev v Rusku byla zkompromitovaná)
  • katolík může jít na orthodoxní mši, ale nemusí dostat svátost (katolíci jsou podle východní církve heretici)

    Počátky křesťanství v českých zemích

  • v 7 století začly působit první misionáří z Bavorska na území Čech
  • 845 Ludvík Němec přijal na svém dvoře v Březně 13. ledna 14 bohemianských vévodů
  • 8-9. století Bavoři působili misionáři i Moravě, Rastislav ale v tom viděl velké nebezpečí (nadvláda HRE)
  • kníže Rastislav chtěl, aby tam papež poslal své misionáře, papež ale neměl žádné, kteří by uměli staroslovensky, tak se Rastislav obrátil na Byzantskou říši - ta poslala Cyrila a Metoděje
  • oba dva pocházeli ze Soloně
  • Konstantin - 827 - 869, velmi nadaný, filosof, studoval řeckou literaturu, teologii, pan "filosof", přijal kněžské svěcení a přišel do kláštera, pak se stal učitelem filosofie, pak ho císař poslal k mohamedánům, aby tam hájil křesťanskou víru, nakonec se uchýlil do kláštera na hoře Olymp v Malé Asii, tam se setkal s Metodějem
  • Metoděj - 815 - 885, nebyl až tak nadaný jako Konstantin, byl praktik (studoval právo) a zahájil vojenskou a politickou kariéru, jako mladý spravoval provincii kde žili slované, pak ale odešel na Olymp
  • Fotios je pak poslal k Chasarům k Černému moři, na ostrově našli ostatky svatého Klimenta, Konstantin pak začal poustevničit, ale Michal III. je poslal k Čechům
  • slovani ale neměli písmo, Konstantin s Metodějem vymysleli písmo (geniální), hlaholici
  • také vymysleli civilní zákoník (první ústava), dokončili překlad Písma svatého (velmi obtížné, řečtina byla velmi vyvinutým jazykem, slovanština byla primitivní), založili kněžskou školu
  • vytvořili proglas - papež to chtěl podporovat (viděl ve slovanské církvi nárazník mezi katolickou a pravoslavná říše)
  • Ludvík Němec přinutil Rastislava ke spolupráci, papež Mikuláš I. pozval Konstantina a Metoděje do Říma, aby se obhájili, v Benátkách se utkali s trojjazyčníky (uznávali jen tři jazyky pro liturgii - hebrejština, latina, řečtina), nový papež Hadrián II. jim šel naproti s průvodem (Konstantin a Metoděj přinesli ostatky sv.Klementa), pak jim schválil jejich liturgii, nechal slovanskou liturgii slavit ve 4 hlavních chrámech v Římě
  • Konstantin churavěl, a tak vstoupil do kláštera v Římě, přijal jméno Cyril a pak zemřel, byl pochován v basilice sv. Klimenta (měl velmi slavnostní pohřeb)
  • papež jmenoval Metoděje legátem pro slovanské země a arcibiskupem Panonsko-moravským, ale než přijel Metoděj na Moravu, Svatopluk se ujal moci a zajal ho, věznili ho 2,5 roku, pak ho ale papež osvobodil
  • pak byl ale obviněn z hereze a 879 musel znovu do Říma, obhájil se a 880 se stal metropolitou - měl pod sebou biskupy (měl pod sebou biskupa Vichinga)
  • Viching ale prohlásil na Velké Moravě že byl Metoděj sesazen, Metoděj ho za to exkomunikoval, pak Metoděj označil za svého nástupce Gorazda a 6. dubna 885 zemřel, pochován je v Velehradě
  • po jeho smrti intrikami Vichinga byla slovanská liturgie papežem zrušena, celé slibné dílo Cyrila a Metoděje se zhroutilo, slovanští kněží přinesli slovanské písmo do Maďarska, v Čechách pak byla dvojjazyčnost

    Před založením biskupství

  • český stát vznikl spojením pod kmenem Přemyslovců, jediný kmen slavníkovců nebyl spojen
  • 82-84 připojen Český stát k Velké Moravě, Bořivoj také přijal křest, i jeho manželka Ludmila
  • Kaich - kostel sv.Klementa - Klement na Levém Hradci
  • -----
  • ještě na konci 10. fungovaly v Čechách 2 liturgie
  • po smrti knížete se stal mladší bratr Vratislav, za manželku měl Drahomíru (z kmenu Stodoranů, Luticové)
  • Drahomíra byla křesťanka, její rodný kmen byl vyvražděn němci, když odmítl christianizaci, mezi Ludmilou a Drahomírou bylo napětí, Vratislav svěřil Václava Ludmile, ne Drahomíře
  • Ludmila se pak odstěhovala na Tetín
  • vládu místo malého Václava vykonávala Drahomíra, Ludmila byla 15. září v noci 921 zavražděna, neví se, kdo ji zavraždil, Drahomíra nechala pak vrahy popravit, nad hrobem Ludmily se začaly konat zázraky, Drahomíra na tom místě nechala postavit kostel sv.Michala
  • v 18. letech se chopil vlády Václav, kněz Pavel ho naučil číst, pak Václav studoval na Budči latinu, možná i řečtinu (pravděpodobně ale ne), velmi vzdělaný
  • vládl velmi energicky, cílevědomě, pevně, nevraživ
  • 988 - biskup Vojtěch požádal papeže, aby ho zprostil úřadu, ale papež nejmenoval nikoho na jeho místo
  • Vojtěch chtěl jít do Palestiny, ale v Monte Casinu ho přesvědčili, aby se stal mnichem, odešel do kláštera na Valentinu v Římě, nejlepší 4 roky jeho života, pak byl Vojtěch poslán zpátky do Prahy, ale přivedl si sebou 12 mnichů a 993 založil Břevnovský klášter - benediktínští mniši, Češi se ale nepolepšili, poslední kapkou byla brutální vražda cizoložnice v kostele

    Vrcholný středověk

  • vztahy mezi papežem a císařem se zlepšily, ale stále byly určité rozpory
  • 1198 - papež Inoncenc III. - největší autorita ze středověkých papežů, papežem se stal v 27 letech, schopný vladař, morální autorita, uznáván všemi
  • 1215 - 4. lateránský koncil - proti nebezpečným herezím

    Křížové výpravy

  • vznikly v době obsazení svatých míst mohamedány - na popud Byzantské říše, která byla islámskou expanzí bezprostředně ohrožena
  • muslimové byli ve svatých místech i dříve, ale křesťanští poutníci na tyto místa měli přístup, ale poté Seldžukové přepadávali křesťanské poutníky
  • Alexios I. Kommenos požádal o pomoc západ
  • papež Urban II. 1095 vyzval evropské křesťany, aby vyrazili na pomoc východu
  • Pierre z Amiens - Petr poustevník - povolával lid, aby šel do Svaté země - z Evropy šly 4 proudy do Svaté země
  • církev se snažila nadšení trochu tlumit - nemocní nemohli, aby člověk mohl jít bojovat, tak musel mít doporučení od duchovního, slib účasti se nedal zrušit - i přesto se ke Křížové výpravě připojili bandy lupičů a vrahů, skupiny prostitutek
  • 1096 - Německý proud v 1. oficiální křížové výpravě - křižáci vybíjeli židy v Porýní, byzantští křesťané v Byzanci byli zděšeni, když se banda přiblížila ke Konstantinopoli, když pak dobyli Jeruzalém, tak město vyvraždili (masakr v Omarově mešitě)
  • dalších 6 výprav, 1144 Edessa uchvácena mohamedány, 1187 dobyt Jeruzalém, 1291 byla dobyta poslední křižácká bašta - Akkon
  • dost pochybný výsledek, pochybné prostředky, i když pohnoutky byly dobré (ochrana před Islámskou expanzí)
  • positivní význam pro Evropu - sjednocení Evropy, ale rozkol Východu a Západu
  • vznikaly řády, špitální bratrstva,

    Středověké hereze a inkvisice

  • hereze nebyla chápána jen jako nebezpečí proti víře, ale také jako nebezpečí proti společnosti - často proti ní bojovali knížata
  • dříve se heretici poslali pryč, ve středověku se ale církevní a světská práva protínala
  • od počátku 11. století byly organisovanné skupiny, které hlásaly učení rozdílné od katolické církve - manichejci - všude byly tyto skupiny odsouzeny
  • původ měly v neomanicheismu, který se šířil na Východě (bogomilové - kněz Bogomil)
  • bogomilské prvky herezií - dualismus, dokétismus, zavrhovali manželství (sex je fuj)
  • nejsilnější - valdenští = chudí z Lyonu - Petr z Valdens - mystik, hlásal návrat k evangelijní chudobě, chodili po kraji v rouchu a kázali, odpor k duchovenstvu (konkurence), pak požádali papeže, aby jim povolil kázání, J Francie, Lombardie
  • papež ustanovil komisi, ta jim kázání zakázala (byli absolutně nevzdělaní), ale povolila jim mravokárná kázání vybízející k obrácení - nicméně pod dohledem kléru
  • zákaz byl porušován, a tak byli papežem Lucius III. vyobcoval z církve
  • začali propadam herezím - lombardská skupina - podobná hierarchie jako v církvi, lidé se dělili na dokonalé - kazatelé, nedokonalí - vyznavači
  • nauka se skládala z výlučného biblicismu - odmítli přísahu, trest smrti, svaté, očistec, svátosti, kněžství -> kněz posvěcuje na základě vlastní svatosti
  • anarchismus, také hlásali, že jen oni jsou předurčeni ke spáse albigenští = kataři - J Francie, S Itálie, napadali základy křesťanství, kataři (čistí), radikálně dualističtí - duchový a hmotný svět
  • 2 bohové - dobrý a zlý bůh (Bůh x Satan), Kristus byl anděl s lidským tělem
  • velký problém - tyto hereze narušovaly společenský život, problém nejen pro církev ale i pro společnost - rodí se inkvisice
  • Alexandr III. 1179 na Lateránském sněmu vyzve ostatní panovníky, aby zakročili panovníci proti herezím, třeba i zbraní
  • Inoncenc III. a francouzský rytíř Simon z Montfordu se postavili proti heretickým pánů z jihu, vyhlášena Svatá válka na IV.Lateránském sněmu (r. 1215), stanovil jasná pravidla proti heretikům, majetek heretiků měl být skonfiskován, Inoncenc III. neříkal nic o trestu smrti
  • 1197 - král Petr II. Aragonský začal s upalováním, jeho příkladu následoval císař Fridrich II. - každý heretik, který bude předán biskupem má být upálen, nebo mu má být vyrván jazyk
  • 1231 - Řehoř IX. ustanovil pálení pro Řím - jednotný postup proti heretikům, zavedl organisaci - invisice (inquirere - vyhledávat, šetřit, pátrat)
  • 1. měsíc - heretici se mohli přihlásit, mohlo jim být odpuštěno, po měsíci se přijmala udání, pokud se ani pak nepřiznal tak se heretik předal světskému rameni
  • Inoncenc IV. oprávnil k inkvisici útrpné právo, když se nepřiznal, tak jim to pomohl vydržet ďábel, takže často byli upáleni tak jako tak
  • 966 Mikuláš I. odsoudil mučení - krok zpátky ve 13. století

    Obnova řeholního života ve středověku

  • 1. v XI. století vznikají nové odnože Benedictínského řádu, ve XII. století vznikají rytířské řády (řeholní), vznikají také řeholní kanovníci, ve XII.-XIII. století vznik žebravých řádů
  • Obnova mnišství - v klášterech kvetla vzdělanost, ale došlo ke zesvědštění klášterů - mnozí tam nenašli samotu s Bohem,v té době mnoho lidí utíká do lesů, jeskyní - poustevnický život
  • když se jich sejde více, založí tak klášter - vznikaly odnože Benedictinského řádu
  • Kamaldulové - založil v roce 1012 Romuald z Ravenny - v Toskánsku jmenovali se podle kláštera v Camaldoli, po jeho smrti se začali šířit za hranice
  • Vallonbrosa - klášter s mnišskou řeholí, poustevnický život, nejvíce jich bylo v Itálii
  • Cistercium - v Citeaux, nedaleko Dijonu, založil ho Robert z Molesme, snažili se zde o hodně manuální práce, každý mnich měl pracovat, chtěli mnohem větší chudobu kláštera jako takového, nevytvářeli žádnou nadhodnotu, zjednodušili liturgii, zjednodušili výstavnost klášterů, jejich kostely neměly mít ani věž, hábit měli šedý, cisterciáci byli centralizovaní, měli generálního představeného
  • Bernard z Clairvoux - 1090, znovuobnovil řád cistericiánů, 1112 vstupuje do kláštera, 1113 se stává opatem a zakládá filiální klášter, 1114 další klášter, 1115 klášter Clerve, do jeho smrti vzniká 68 klášterů
  • veliký mystik, teolog, člověk činu, na vše reagoval, papežům vyčítal, že jsou nástupci Konstantina než Petra
  • zasahoval do politického života, patří mezi největší církevní učitele, Bernand procházel Evropou a kázal, lidé se obraceli i když mu nerozuměli
  • cisterciáci učili lid zemědělství, hospodařit
  • cisterciánské kláštery - Sedlec, Vyšší Brod, Pomuk, Osek, Velehrad, Zlatá koruna, Žďár nad Sázavou (jahodový Tang), Porta Coeli
  • Kartusiáni - Bruno z Kolína nad Rýnem, mistr teologie, kanovník, v roce 1084 se stáhl do Francouzských Alp
  • začal žít poustevnickým životem, pak šel do Říma, založil v Kalábrii klášter
  • u nás byl ve Valdicích
  • kartusiáni žijí sami, každý má svůj dům, zahradu obehnanou zdí, společný kostel, žijí v mlčení, studují, pracují, nejedí žádné maso, jediný klášter, který neměl nikdy žádnou reformu
  • Rytířské řády
  • chybí asi 6 řádků
  • hlavní je velmistr, laici byli lehkooděnci, nosili černý hábit s červeným křížem na bílém poli
  • Johanité se pak stáhli z Jeruzaléma do Akkonu, pak se stáhli na Rhodos, Karel V. jim pak dal Maltu, od té doby se jim říká Maltézští rytíři, z Malty je vyhnal Napoleon
  • Templáři - 1118 - měl více vojenský, než špitální charakter, v Jeruzalémě měli část paláce - Templum - od toho vznik názvu Templáři
  • Bernard z Clairvoux - napsal jim řeholi
  • skládali 3 sliby, kanovníci s vojenským určením, vrchní velitel byl vemistr řádu, měli i své kleriky, ale ti nebojovali
  • budovali ve Svaté zemi mohutné pevnosti, měli podporu papeže, pak se stali bohatými bankéři
  • bojoval proti nim Filip Sličný, 1312 byli Templáři zrušení
  • Němečtí rytíři - vznik 1190, založili polní špitál, který zasvětili Teutonům, 1198 převzalo bratrstvo i vojenské úkoly, za oděv měli bílý plášť s černým křížem, v ošetřovatelství se inspirovali Johannity, ve vojenství Templáři
  • pak christianizovali Prusko, založili tam Stát Německých rytířů, 1526 stát zanikl (velmistr přešel na protestanství a stal se panovníkem)
  • Lazaristé - za objekt své péče měli malomocné, přijali Augustinovu řeholi, pak se tento řád stal rytířským řádem, velmistr musel být vždy malomocný, bylo potřeba se bránit proti Saracénům
  • měli černé pláště se zeleným křížem, 1244 všichni rytíři padli u Gazy, papež pak dal svolení že velmistrem může být i nemalomocný
  • rytířské řády byly proti sobě potom dosti nevraživé, idea materiální pomoci pro Boží věc
  • Řeholní kanovníci - vycházeli z Augustina, chtěli shromáždit kleriky, aby žili pospolitým způsobem života, aby měli představeného
  • 1059 - lateránská synoda podpořila toto hnutí - vznik domů pro kleriky, vznikají také katedrální školy pro kněze
  • Augustiniánští kanovníci - vzniklo to z katedrálních kapitul, pospolitě žijící kněží, nebyli to mniši, přijali augustiniánskou řeholi, pak se několik kapitul spojilo a založili řád řeholníků - Řeholní řád Svatého Augustina
  • Premonstráti - velmi silné kanovnické hnutí - kanónie - několik kanovnických spojených domů, Norbert z Xantenu - 1121 - založil Premonstráty - klášter, žili podle řehole Sv.Augustin, žili poustevnicky, věnovali se duchovnímu zocelení, řád se pak rozšířil do Německa, tam se velmi rozrostl - Norbert se stal arcibiskupem v Magdeburgu, velmi rychle se šířili (připojovaly se další domy)
  • orientovali se na venkov - misie, také misie do slovanských kmenů
  • klášter na Strahově, Teplá, Milevsko, Želiv, Svatý Kopeček

    Žebravé řády

  • na konci 12. století, nový typ řádů, mendikanti - žebráci, nejenom chudoba jednotlivců, ale i řádu, zakládali kláštery a kostely bez polností
  • Františkáni, Dominikáni, Karmelitáni, Augustiniánští eremité
  • Karmelitáni - na hoře Karmel (Eliáš) - veliký horliter, Velice horlím pro Hospodina Boha zástupů, zakládali poustevny, 1238 přešli na Západ do Francie a Anglie
  • 13. století - představený Stock, přetvořil řád - více pastorační řád, řád se stal žebravým, měli mnohem větší pohyblivost (než Benediktíni) - konventuální řád
  • pak se angažovali i v univerzitách, pak měli i významné teologické mistry, měli i ženskou větev (Karmelitky), v 16. století byl řád reformován (Terezie z Avily - vznik bosých karmelitánů)
  • Františkáni - nejvlivnější, církev byla zatažena do feudálního systému, Sv.František: volba totální chudoby, absolutní nenásilnost, všeobecné bratrství
  • zakladatel Giovanni di Pietro Bernandone - bohatý kupec s látkami z Assisi, bohatý, jeho synovi říkali přezdívkou Francesco, Františka čekala kariéra, ale on se chtěl stát rytířem, pak se stal válečným zajatcem, ve vězení si přečetl evangelium, obával se nejvíce malomocenství, pak se obrátil a naopak jim začal sloužit malomocenstím, rozdával majetek svého otce, ten ho za to obžaloval
  • v kostele Sv.Damiána se usídlil, našel tam kříž, Kristus na něj promluvil a řekl: "Běž a oprav tento kostel, který jak vidíš je celý zničený" - přičemž kostel znamená i církev
  • nejdříve František opravuje kostel, ale pak i církev, jeho kamarádi pak přišli za ním a přidali se k němu, Klára - ženská větev
  • František pak šel k papeži Inoncenci III., poznal ve Františkovi obnovu církve
  • 3. řád - složen z laiků - žili civilním způsobem života, ale žili františkánským ideálem, první stigmatizovaný světec, Kristu nejpodobnější ze všech svatých
  • později františkáni vedli i university
  • Dominikáni - vzniká ve Francii, Dominik se narodil v Kastilii
  • reakce na nemravnost, nevědomost a prázdnotu kléru
  • Dominik se rozhodl, že půjde hlásat evangelium pěšky, bez peněz
  • usadil se v kkonventu v Toulouse, kde studoval Boží slovo, meditoval
  • neúnavně hlásal ve prospěch všech, zvláště nejchudších
  • Tomáš Akvinský byl také dominikán
  • Augustiniánští eremité
  • eremitus - poustevník, poušť
  • silná poutnická hnutí - 1243 je papež Inoncenc IV. sjednotil a dal jim Augustinskou řeholi, žebravý řád

    Osudy papežství v pozdním středověku

  • přestěhování papežství z Římna do Avignonu
  • po neúspěchu Křížových výprav se centrum křesťanství přesouvá více na západ, poklesl význam Itálie, naopak roste význam Francie, Německa, Čech
  • 1304 - Benedikt XI. umírá, na jeho místo nastoupí Klement V. a ten se odstěhuje do Avignonu, všech 7 papežů v Aviignonu byli francouzi - byli voleni s tím, že budou loutkami Francie
  • Sv.Kateřina Sienská - 1347 - 1380, dcera Sienského barvíře látek, v 7 letech se zaslíbila Kristu, stala se dominikánskou terciářkou, byla téměř negramotná, ale vedla rozpravy, četli Božskou komedii, Tomáše Akvinského, diskutovali, obracela i velmi zatvrzelé hříšníky, odsouzence na smrt, podařilo se jí přimět papeže aby se vrátil do Říma

    Velké západní schisma

  • papež se sice do Říma vrátil, ale jeho nástupnictví bylo složité
  • po smrti Řehoře XI. se sešli kardinálové na konkláve, zvolili Urbana XI. (z Neapole), 5 měsíců poté prohlásili, že ta volba byla zmanipulovaná a že byla neplatná
  • Urban XI. si nedal říci, začal se chovat panovačně (pravděpodobně byl duševně nemocný), zvolili tedy Klementa VII. jako vzdoropapeže
  • dvojpapežství - velké západní schizma, oba dva papežové měli své kardinály a nástupce, oba dva se považovali za pravé nástupce Petra
  • 1409 - koncil v Pise - prohlásil že oba papeži jsou rozkolníci a oba dva je sesadil, zvolili Alexandra V. - trojpapežství, třetím papežem po Alexandrovi V. byl pak Jan XXIII.
  • 1414 - nový koncil v Kostnici, Jan XXXIII. (3. papež) rezignoval, Řehoř XII. (Řím) odstoupil také, Benedikt XIII.(Avignon) doufal o potvrzení papežství , nakonec ale musel také odstoupit, pak zvolili Martina V. 1417 - konec Velkého západního schismatu
  • Evžen IV. svolal 1431 - 1447 Florentský koncil, prohlásil schisma mezi východní a západní církví za ukončené, na východě to ale nepřijali - schisma trvá až dodnes (na západě sice exkomunikaci Východu odvolali, ale na Východě nemá kdo odvolat, císař jako hlava církve už neexistuje)

    Počátky humanismu

  • rozvoj obchodu, hlavně Itálie prosperuje, vzniká vrstva obchodníků, pomalu vzniká vědomí národa, masy lidu se stávají významnou, vědecké objevy a vynálezy, střelný prach, buzola, renesance umění, mnozí řečtí intelektuálové emigrují z dobyté Byzance, v Itálii, pak to přechází do Francie a dál, první humanisté byli lidé věřící, vzdělaní, zesvětštěli i papežové - Alexandr VI.
  • Jana z Arcu - ve 13 letech začala slyšet hlasy svatých, měla Francii osvobodit, král jí nejprve moc nevěřil, ale pak jí dal malou armádu

    Reformace

  • církev byla v úpadku, papežství také, byla nutnost reformace
  • pochybnosti okolo eucharistie, posvěcenosti kněží a biskupů
  • nominalismus - filosofický spor o universálich
  • John Wyklif - učitel na universitě, popíral transubstanciaci, všechno, co není doložitelné v Písmu, je neakceptovatelné
  • začal odmítat svátosti, pak nesměl učit na teologické fakultě a jeho učení bylo odsouzeno, jeho učení pak převzal Jan Hus
  • Jan XXIII. suspendoval Husa a vyhlásil nad Prahou interdikt

    Martin Luther

  • 1483 - 1546
  • syn rolníka, byl nejstarší z osmi dětí, Martin studoval latinu a řečtinu, filosofii, teologii a právo, dal slib Bohu, že se dá na duchovní dráhu, vstoupil k Augustiniánským eremitům, stal se profesorem ve Wittenbergu, měl skurpulózní povahu, chtěl dosáhnout jasného vnitřního pocitu, že je svatý, že dokáže plnit všechna přikázání do posleního puntíku, pak si přečetl List Římanům, kde apoštol Pavel vede diskuzi s Židy
  • ospravedlnění je z milosti, Luther jako stoupenec nominalismu spravedlnost bral jako imputovanou člověku, hřích je přikryt Ježíšem, spravedlnost je člověku přirčena čistě vnějším způsobem, jen s přičiněním Boha, v tuto chvíli Luther říká, že veškerá snaha o morální spravedlnost je ďábelská, protože brání Bohu v projevení Jeho spravedlnosti
  • Pecca fortiter, foritius crede!, Statečně hreš, statečněji věř!
  • 1417 si na dóm ve Wittenbergu napsal 95 tezí
  • jsou jen 2 svátosti - křest a večeře Páně, neuznával transsubstanciaci, neuznávají i svatí včetně Matky Boží
  • Lev X. v roce 1518 pozval Luthera do Říma, Luther se chtěl odvolat k ekumenickému kocilu, 1520 papež Luthera exkomunikoval, rok před tím odsoudil jeho učení
  • Lutherovi poskytla německá knížata azyl, přeložil tam jak Nový, tak i Starý zákon
  • pak se oženil s Katerinou Bora, bývalou cisterciačkou, 1546 umřel
  • proti Lutherovi vystoupili Karel V., anglický král Jindřich VIII. a francouzská akademie
  • v Německu hrozila občanská válka, 1530 vzniklo confesio augustiana - protestantské credo
  • 1555 Augsburský mír - cuius regio, illius religio - koho zem, toho náboženství
  • protestantismus tvoří územní nacionální církve

    Reformace ve Švýcarsku

    Urlich Zwingli

  • farář v Curychu, nevěřil v Kristovo Božství, v Ježíšovi viděl pouze vzor dokonalého člověka, nevěřil v eucharistii, byli to obrazoborci

    Jan Calvin

  • francouz, přiklonil se k reformaci, odešel do Bazileje, Calvin chtěl větší přísnost, zavedl v Ženevě tuhou kázeň, daleko razantnější aparát než katolická církev, náboženský a světský diktátor, hlásal predestinaci a pozitivní reprobaci, remunerační teologie, decentralizace hierarchie, nevěří v eucharistii, ale uznávají Krista jako Boha

    Anglikánství

    Jindřích VIII.

  • král Jindřích VIII., všestraně nadaný, studoval latinu, řečtinu, filosofii, měl být knězem
  • pak se stal následníkem trůnu, vzal si Kateřinu Aragonskou, vdovu po svém bratru, ta mu nedala mužského potomka
  • chtěl původní manželství anulovat a vzít si Annu Boleynovou, Řím to nechtěl anulovat, tak se rozhodl rozvést se přes nesouhlas Říma
  • v roce 1534 nechal parlament odsouhlasit přísahu, že manželství je platné a děti z něho vzešlé budou platné Hani jsi vobčas taková ftipná, navíc měl ustanovit svrchovanost krále v církvi
  • ti kdo ho neuznali, byli popraveni - Sv.Thomas More (jeden ze 3 největších humanistů), John Fisher
  • za Jindřichova nástupce Edwarda VI. začal do Anglie pronikat kalvinismus
  • Marie Tudorovna chtěla nastolit krvavým způsobem katolictví - Kravavá Mary
  • pak Alžběta I. zavedla zase zpět anglikánství
  • ve Skotsku bylo anglikánství, Irsko si podrželo katolickou víru

    Sv.Thomas More

  • v 31 letech se stal právníkem, lordem, kancléřem krále Jindřicha VIII., bývá považován za otce anglické prózy a anglické historie, zabýval se filosofií, politikou, napsal Utopiu
  • jeho dílo má asi 1500 stran anglického textu, stejný počet stran v latině, nejlepší svá díla napsal v londýnském vězení
  • byl považován za nejpohostinějšího v Londýně
  • v jeho rodině byla živá víra, měl 4 děti, poctivý křesťanský život i světská kariéra, zřídil Dům prozřetelnosti (starobinec a nemocnice pro děti)
  • šlechta jím pohrdala, protože chodil do farního kostela mezi obyčejné křesťany, pod šatem nosil žínici
  • měl titul omnium horarum homo - člověk všech hodin - člověk do všech dob, situací
  • Pius XI. o něm řekl, že to byl kompletní člověk
  • poté co se Jindřich VII. prohlásil hlavou církve v Anglii mu T.More mu vrátil kancléřskou pečeť a stáhl se do svého soukromí
  • když ztratil práci, neměl peníze protože si nestřádal, byl v chudobě, za nesouhlas s podepsáním přísahy ho uvěznili v Toweru, nechtěl jim říci, proč to nepodepsal
  • byl to jediný z laiků, který nepřísahal, když ho soudili, tak jim dokázal svoji nevinu, protože byl nejlepším právníkem, tak ho soudili znovu a znovu
  • ve vězení napsal Dialog útěchy v soužení a Komentář ke Kristovým pašiím
  • 1.7.1934 byl odsouzen za velezradu k smrti, tehdy prohlásil vše, co si myslí - o papežském primátu, o králi, o přísaze
  • 6.7.1535 byl sťat

    Jednota Bratrská

  • vznikla z husitství
  • zakladatel byl Řehoř Krajčí, zemřel 1474
  • byl nějakou dobu v klášteře, v té době husita Jan z Rokycan byl zvolen pražským arcibiskupem
  • Řehoř byl jeho synovec, stále více se stavil nepřátelsky vůči Římu, zapůsobil na něho Chelčický, Valdénští a Táborité
  • vytvořil první skupinku laického společenství, na panství v Kunvaldě roku 1457 založili Jednotu Bratrskou
  • živili se řemeslem, nechtěli se soudit, nechtěli přísahat, nosit zbraně a zastávat veřejné funkce
  • šlechtici, kteří s nimi sympatizovali, se vzdávali svých statků, nesměli nosit hedvábný šat
  • nesměli být malířem, hospodským, výrobcem kostek, zpěvákem a vojákem
  • elitářství
  • v roce 1460 byly zakázány bohoslužby v Kunvaldě, bratři našli ochranu u Jana Rychnovského
  • měli mnoho stoupenců, Řehoř Krajčí byl zavřen, byla vedena těžká persekuce proti JB, ale pak musel Jindřich z Poděbrad vést obranné války, takže měla Jednota Bratrská čas na zotavení
  • dalším biskupem byl Matouš z Kunvaldu
  • proti nim vystupovali husité
  • odmítali veškerou církevní tradici, chtěli život přesně podle evangelia, ke spáse byla nutná pouze víra, naděje a láska, ostatní věci mohou být užitečné, ale nejsou důležitě
  • křtili v dospělosti znovu, ale pak od toho odpustili, protože v Čechách byli novoktěnci potíráni
  • neuznávali transsubstanciaci, kněz ztrácí moc, pokud je ve hříchu
  • v dobách Jindřicha z Poděbrad se velmi rozšířili širého okolí, Fulnek, Lanškroun
  • část bratří byla proti příjímání, ale někteří chtěli pěstovat něajkou teologii
  • Lukáš Pražský - chtěl zmírnit některá pravidla, chtěl příjímání, toto pokrokové křídlo nakonec zvítězilo - šlechtici se nemuseli vzdávat svých panství, přísaha byla dovolena
  • dokonce pak začali věřit, že Ježíš je v oltáři přítomen duchovně, mocně, posvátně a bytně
  • Vladislav II. 1508 - jeho manželka Anna byla nepřítelkyně všeho kacířství - Svatojakubský mandát - Bratrské sbory měly být zavřeny, jejich knihy spáleny, měli konvertovat ke katolictví
  • v roce 1514 se od pronásledování upustilo, protože mnozí velmožové JB chránili
  • Luther u JB kritizoval příjímání, elitářství, podceňování víry v Boží skutky, po rozluce s Římem je už tolik nekritizoval
  • Lukáš Pražský nechtěl dovolit helvétskou víru, po jeho smrti byla vypracována nová konfese - vyznání víry, zapracovali tam i Lutherovu nauku o ospravedlnění a provedli nějaké další změny směrem k Luteránství
  • Lutherovi se ale nelíbilo, že bratři vydali v Německu dvě konfese
  • Petr Chelčický
  • 1390 - 1460
  • jihočeský zeman a písmák, stál stranou od husitského hnutí, i když s ním sympatizoval
  • byl ovlivněn Valdénskými, kolem roku 1420 se rozkmotřil s Husity, protože křesťan nemá bojovat
  • své myšlenky kladl do spisů - Sieť viery pravé, Postilla (sbírka kázání)
  • byl velmi radikální, důsledně biblistický, zavrhoval očistec, úctu ke svatým, užívání násilí, žádal rozchod křesťana se světskou mocí a panováním
  • 1547 - povstání protestnantů proti králi, Luteráni ho svalili na Jednotu Bratrskou, hodně bratří muselo emigrovat

    Jan Blahoslav

  • přeložil Nový zákon do češtiny, byl zastánce umění a vědy, dílo Filipika proti misomusům
  • 1580 v Jednotě převládl Kalvinismus, po bitvě na Bílé hoře byli Kalvinisti a Jednota bratrská vypovězeni ze země jako první, odešli do Polska, Slezka, Slovenska, s nimi odešel také Jan Amadeus Komenský
  • v roce 1722 část členů Jednoty Bratrské našli útočiště v Sasku u hraběte Zinzendorfa, založili tam osadu Herrnhut (Ochranov), v roce 1727 byli naplněni Duchem svatým - závazek žít svoji víru opravdově, hlavním argumentem měla být křesťanská láska
  • Daniel Jablonecký - poslední "dědic" staré Jednoty Bratrské - uznal posloupnost JB v Herrnhutu, dali si název Unitas fraterum
  • v roce 1731 vyslali první misionáře do Ameriky, Afriky, Grónska, velmi se rozšířili
  • 1861 - Jednota Bratrská formálně obnovena v Českých zemích, první sbor v Potštejně
  • Rakouské úřady schválili církev až v roce 1880 - Evangelická církev bratrská, jako JB si začali říkat až v roce 1922, dnes má asi 600 000 stoupenců po celém světě

    Českobratrská církev evangelická

  • ve 20. letech 16. století začal do Čech pronikat Luteranismus, Kalvinismus v menší míře také
  • po bitvě na Bílé hoře byli obě dvě skupiny vypovězeny z Čech, patent z roku 1781 povolil církve luterské a kalvínské, pravoslaví a židovství
  • JB se spojila s Kalvínisty, vznik 2 církví - evangelická církev Augsburského vyznání a evangelická církev Helvétského vyznání (asi 17 000 lidí)
  • církve povolaly kazatele ze zahraničí, po roce 1880 byly církve zrovnoprávněny s katolictvím, pak nastal vzestup
  • Kostnická jednota - chtěli v universitě vlastní fakultu, chtěli také sjednotit protestantství
  • po 1. světové válce sepsali společné vyznání víry, 5.11.1918 vyhlásili sloučení církví s názvem Českobratrská církev evangelická, přihlásilo se asi 150 000 lidí
  • 8.4.1919 založili Husovu československou bohoslovetskou evangelickou fakultu

    Vývoj protestantských církví ve světě

  • protestantství napadlo Německo, Skandinávii, Anglii
  • v Evropě stálo katolictví proti protestantům, protestanti se míchali, štěpili, protestantských církví je dnes velmi mnoho
  • kalvinismus - arminiánství - z kalvínova učení neakceptoval učení o dvojím určení, Bůh chce, aby všichni byli spaseni - potřeba misíí
  • pietismus - na přelomu 17/18. století v Německu - brzy se rozšířil , byla to reakce na luteránství, které vedlo k byrokracii, chtěli náboženství srdce a nikoli mysli, proti intelektualismu, kladli důraz na oobní zbožnost, cílem bylo posvěcení, ale přes to všechno docházelo k individualismu
  • kolegia pietatis - studium Nového zákona, snaha o sovícentství, byli proti utiskování blližních, úpadku, zesvětštění, proti tomu vyslovili 6 zbnožných prání, obecné kněžství laiků, cvičení se v křesťanských cnostech, apelace na osobní život
  • pietismus ovlivnil i hudnu, lteraturu, filosofické myšlení
  • puritánství - chtěli odstranit kněská roucha, instituce biskupů, doktrinální vyhranění proti katolické církvi, důsledný biblicismus,touha po dokonalosti, pak byli pronásledováni a tak se odstěhovali do Ameriky
  • probuzenectví - vznikají z něj evangelikální církve, klade velký důraz na obrácení, osobní prožitek obrácení - metodicté, baptisté, adventisté, jehovisté
  • metodiské - vznikl v 18. století, kdy v Angllii převládal deismus
  • John Wesley - jeden z 19 dětí, studoval v Oxfordu, 1729 zakládá studentský svatý klub, četli a meditovali písmo, dobročinné akce, nechtěli zakládat nic nového, jen chtěli udělat obnovu v Anglikánské církvi
  • Whitefield - zanesl tam pietistickou ideu, že duše, která je omilostněná, to musí prožívat, pak navštívili Ochranov, lidé je chtěli následovat, chtěli jen opravdový duchovní život, ale pak si Wesley vysvětil své vlastní duchovní
  • celkově jich je na světě asi 50 milionů
  • Baptisté - není možné křtít děti, hnutí novokřtěnců, vzniklo 1609 v Amsterdamu, ale v Anglii se rozdělilo na kalvinistické a arminiánské hnutí, pak se velmi rozšířilo v USA
  • Adventisté - odštěpená skupina od baptistů - farmář Wiliam Miller - byl otřesen z Britsko-Americké války, konvertoval k baptistům, předpověděl, že v roce 1843 bude konec světa, pak se to rozštěpilo
  • James White - vzal si za ženu prorokyni, ta předpověděla, že svět nezanikl jen proto, že neslavíme sobotu - vznik církve Adventistů sedmého dne

    Katolická reforma

  • papež Pavel III. - obnovil kardinálský sbor, založi Svaté oficium - předchůdce dnešní kongregace pro nauku víry
  • 1537 - svolal koncil v Trentu - Tridentský koncil
  • 1545 - 1563
  • byl to dogmatický koncil, musel se postavit herezím protestantským církvím, zdůraznil důležitost pochopení Písma v kontextu, Písmo, tradice a magisterium - důležité věci pro víru, nejen Písmo
  • stanovil kánon Biblických knih - Deuterokanonické knihy
  • nikdo nemůže mít jistotu o své spáse
  • zavedl kněžské semináře, dále biskupové budou mít pouze jednu diecézi

    Tereza de Ahmmada

  • Tereza z Avily
  • byla velmi zbožná, šla do kláštera
  • reformovala Karmelitánský řád
  • Jan od Kříže - chtěl obnovit řád, ale jeho bratři ho trýznili, napsal v cele několik básní, pak je okomentoval - největší mystické dílo, učitel církve
  • reformovali se - bosí karmelitáni
  • Jan z Boha - považovali ho za blázna, týrali ho, pak ho propustili
  • nakonec založil kongregaci lidí, kteří se zavázali službou o duševně choré
  • Kamiliáni - sloužili nejubožejším, chudým, morem nakaženým
  • Kapucíni - odnož františkánů

    Církev v Evropě po Tridentském sněmu

    Francie

  • kalvínictví zde kvetlo, ale pak nastoupil zase rozkvět katolictví
  • pro šlechtu bylo výhodné nemít papeže, protože nemohli ovlivňovat místní duchovní
  • na Národním synodu vydali protestanti Galikánské credo (hugenoti)
  • za vlády Kateřiny Medicejské, chtěla mít v zemi pokoj, 1562 vydala Toleranční edikt, zakázala násilnosti, povolila protestanství ale nařídila vrácení katolického majetku
  • 24.8.1572 - Bartolomějská noc - svatba Markéty a Jindřicha VIII.
  • Edikt nantský - náboženská svoboda, ale většinově byla katolická
  • František Sáleský - církevní učitel, prošel si duchovní krizí, mnoho kalvinistů obrátil, kalvinisté ho měli ve veliké úctě, mluvil horlivě, nikoho neposílal do pekla
  • založil kongregaci sester Panny Marie
  • Vincenc de Paul - stal se knězem, aby pomohl rodině
  • stal se farářem chudým, vychovával děti šlechticů, kazatel galejníků
  • 1625 založil Lazaristy, působili na venkově, pak byla založena i ženská větev (Vincentky) - působily v terénu
  • Jansenismus - hereze - Kornel Jansen, hlásal radikální kalvinismus, popíral lidskou svobodu, popíral universitu Kristova vykoupení

    Základní charakteristika Bible a biblického náboženství

  • Bible = knihy, knížky (knihovna) - biblia
  • Samaritáni - 5 knih v Bibli
  • Židé mají 24 knih - některé knihy spojují (12 proroků - jedna kniha -> Dvanáct)
  • pravoslavní a katolíci o mají o 7 knih více než protestanti
  • Islám - Korán, Hinduismus - védy, Budhismus - tipitaka, Taoismus - taotetin (Zao´tseho myšlenky), Konfucianismus, Mormoni - kniha Mormonova -> jestliže o Bohu něco víme, tak je to z té knihy, kniha je chápaná jako Boží diktát - kniha je kopie slova od Boha
  • je to absoulutně platné, absolutně závazné - naučíme se to a budeme podle toho žít, často je tam pojem zjevení - něco bylo někomu zjeveno, za knihou stojí nějaká významná postava, která to ovšem uznává jako slovo Boží
  • fundamentalismus - lpění na zakládající listině, neexistuje jakákoliv historická interpretace, aktualizace, doplnění, je to dáno a také to tak platí
  • biblické náboženství není náboženství knihy, ale určité prvky náboženství knihy se tam objevují -> kniha není jedinou informací o Bohu, v biblickém náboženství má prvenství živé slovo, Boží čin
  • 5. století před kristem - vznik prvních knih Bible
  • Origenes - génius, zavedl v židovství alegorický výklad, ->"Kdyby nám sebrali všechny Bible a spálili, byla by to škoda, ale žádná tragédie" - Bible není jediným pramenem poznání o Bohu - prvenství má mluvené slovo
  • náboženství, které se opírá o Bibli, je hodně dějinné
  • Bible - časová a nadčasová, přináší reaktualizaci
  • Bible je záznam o prvotním Božím sebesdělení, který v sobě stále nese sílu toho původního slova - Bible je Boží slovo, ale jen ozvěna, dál ho nese
  • Hospidin řekl Mojžíšovi: Napiš slova této knihy!
  • inspirace Božího slova - původně jen Boží vítr (vysušil rákosové moře), pak třeba Samsonova síla (ale když byl oholen, Boží síla odešla), poté proroci - "je v nás Boží duch"
  • Ježíš:"Copak jste nečetli, co chtěl Bůh říci těmito slovy?" - citace Božího slova -> Písmo praví = Bůh říká
  • Pavel pak dává na stejnou váhu Boží slovo a Lukášovu interpretaci (Lukášovo evangelium a starý zákon), nebo: "David mluvil skrze Ducha svatého", "Jak říká Duch svatý" - iterpretace
  • všechno písmo je Bohem vdechnuto, je jím inspirováno a hodí se k poučování - je živé, není to žádný mrtvý text, stále žije, Bůh je v něm stále přítomný
  • heretici - tvrdili, že svatopisec se dostal do extáze, a ten přesně napsal, co mu Bůh diktoval - tak to není -> Písmo je dílo jak Boha, tak svatopisce - oba se na tom nějak podepsali
  • Klement Alexandrijský říká:Bůh je autor, člověk je scriptor
  • názor: Starý zákon je od ďábla, nový zákon je od Boha -> církev ostře nesouhlasí - Bible celá je od Boha (v této souvislosti se jako jediný autor uvádí a považuje Bůh)
  • Tridentský sněm (baroko) - všechny knihy Písma Starého i Nového zákona -> spiritus sancto dictante -> jsou diktátem Ducha Svatého - nechtěl tím říci, že Svatý Duch přímo diktoval (ústně), ale chtěl tvrdit fakt - autoři to psali z popudu Ducha Svatého, z inspirace
  • Lev XIII. - Bůh lidské spisovatele svou silou pohnul a vybudil tak, aby zapsali všechno, co mají, a vhodně to vyjádřili
  • Pius XII. - Božského ducha vdechnutím - encyklika - reakce na objevy biblistů - lidský nástroj byl skutečně lidský - nebyl jen pouhým nástrojem Božím, ale v díle se odrážela i jeho znalost gramatiky, slovní zásoba, nemohli si být vědomi dosahu toho, co píšou, ale věděli, o čem píšou
  • Bible má dva autory - Bůh je schopen použít člověka pro své dílo (i se všemi jeho chybami)
  • otázka pravdivosti Bible -> kdo má pravdu? Jaktože Bůh stvořil Zemi za 6 dní, když věda dnes ví, že to tak nebylo?
  • nedorozumnění - jedni říkají, že pokud Bible nemá doslovně pravdu v jednom, je celá špatně, druzí ji berou doslovně celou správně (i se stvořením světa) - oboje je hereze - Bible na to neodpovídá, zdánlivě nás v tom nechává

    Dějiny Izraele

  • pradějiny Bible - má to cosi společného s mytologií, ale není to mytologie - musíme to rozlišovat
  • dějiny patriarchů (praotců) - Abrahám, Izák, Jákob, Josef
  • první zakládající čin dějin národa - Izraelský národ vyšel z Egypta (pravděpodobně ve 13. století př. Kr.)
  • kniha Jezue - vstup do zaslíbené země - dosti problematické z historického hlediska -> Jericho v té době pravděpodobně neexistovalo
  • Doba soudců - žili jako kmenový svaz, když byl problém, zvolili si vůdce a bojovali společně - pak je napadne, že když si zvolí krále, budou mocnější
  • Šaul (= Žádaný) - první král - Bohem zavržen, až jeho potomci právoplatnými králi
  • 1000 př.Kr. - král David - založil město Jeruzalém - tam uložil archu úmluvy, vedl výbojné války, po něm vládl král Šalamoun (pokoj, mír) - zdědil silnou zemi, pak ji jen zveleboval - vodovod, rozvoj písemnictví, Chrám, první vrstva Tóry vzniká na jeho dvoře, také vznik literatury moudrosti
  • po jeho smrti úpadek, vládl jeho syn Roboám - nepokoje na severu (měli tam vyšší daně, chtěli je snížit, on je naopak zvýšil) -> revolta
  • Izraelské království - Severní království - vzniklo v roce 931 př.Kr - mocné, bohaté, vyspělé, Judské královstv bylo naopak chudé, ale měli tam chrám a archu úmluvy, takže obyvatelé Izraelského království často putovali do Jeruzaléma, v Judském království byli také Davidovi potomci - dynastická stabilita (sever dynasticky nestabilní - byly tam časté palácové převraty)
  • Severní království padlo roku 721 př.Kr. - zničeno Asyrskou říší, poté padlo Judské království - král Nabukadnessar r. 586 dobyl Jeruzalém, zničil chrám a vzal část obyvatel do vyhnanství - Babylonské zajetí, poté nadvláda Persie -> mohli se vrátit domů
  • od této doby můžeme označit tento národ jako Židy - v této době se hlavně vytváří Biblická synagoga, bohoslužba slova, bohoslužba bez chrámu (v době Babylonského zajetí)
  • pak se vrátí, v r. 538 si postaví nový chrám, ale národ nemá politickou svobodu, má pouze náboženskou svobodu -> veškerý život se soustředí k bohoslužbě, chrámu, Židé byli pod vlivem Persie, ale nábožensky se soustředili na to, co je činilo Židy (obřízka, sobota, rituální čistota ), uzavřeli se do sebe - smíšená manželství s nežidovkami byla zakázaná
  • 4. století - Alexandr Veliký dobyje Persii a 10 let je vládcem Izraele, po jeho smrti diadochové - v Izraeli nejdříve Ptolemaiovci, v jejich době vzniká řecký překlad židovských Biblických knih (pro Židy v diaspoře - mimo Judeu), Septuaginta - 70 rabínů přeložilo Bibli do řečtiny - všichni to přeložili stejně -> překlad od Boha
  • poté nadvláda Seleukovců - chtěli jim vnutit panovníka jako boha, Židé se vzbouřili, dynastie Hasmoneovců - Makabejské povstání
  • bylo úspěšné, Judea se vymanila z nadvlády, ale pak nastaly války o trůn, ukončili to až Římané - dosadili tam svého vazala
  • Palestina se pak se stala římskou provincií - pak Židé povstali proti Římanům a tvrdě na to doplatili (chrám zbořen, decimace národa, Jeruzalém vypálen)

    Kánon Písma svatého

  • řecky kanón - hůlka, tyčka, přeneseně měřící jednotka
  • od 4. století se slovo kánon používá pro výčet knih, které do něj patří - kanonické knihy
  • protokanonické knihy (kat.) = kanonické knihy (protestanti) -> nediskutovatelné , deuterokanonické (kat.) = apokryfy (prot. -> diskutovatelné (Tobiáš, )
  • apokryfy (kat.) = pseudoepigrafy (prot.) - Genesis, Exodus, Izaiáš, Kniha žalmů, Galaťanům, list apoštola Pavla
  • apokryfy - fikce, ale ne až tak velká (někdy ale dílo heretiků - vpašovali do toho své ideje)
  • Biblické knihy se vytvářely spontánně - ne najednou (jako Korán) - v určité chvíli přestane znít mluvené slovo, izraelité ztratí chrám - soustředí se na písmo
  • rediguje se prorocká literatura, zároveň je všeobecné mínění, že všechno je to od Boha, posvátné
  • některá díla sapiensiální literatury mají stejnou váhu, jako ty předešlé, ale není v tom jednota
  • koncem 5. stol. př.Kr. -> společná kniha pro všechny Židy - Pentateuch
  • 130 př. Kr. - 3 bloky - Tóra, proroci a jiné spisy
  • Josephus Flavius - římský historik, zdokumentoval celý židovský starověk - De bello iudaico a Antiquitates judaicae
  • mluví o tom, že Židé mají svoji Bibli, která čítá 22 knih (později 24 knih, Josephus nějaké knihy spojil - chtěl, aby počet knih byl stejný jako počet písmen židovské abecedy) - všechny knihy protokanonické
  • knihy se prosazovaly spontánně - nikdo je do kánonu netlačil, Proroci a Tóra byly uznávané, ale diskutovalo se nad ostatními spisy (napříkad Kazatel a Píseň písní)
  • Septuaginta - řecký překlad, bylo tam o 7 knih více, Martin Luther chtěl těch 7 knih vyhodit, protože si myslel, že tam nepatřily - ale v době Septuaginty se kanonizace teprve formovala - neexistovala žádná oficiální Bible
  • křesťané četli jen Septuagintu, židé jen hebrejský překlad, aby se od nich vymezili tak tam křesťané těch 7 knih nechali, židé naopak
  • Vulgata - Jeroným (zemřel 420 po Kr.) přeložil Písmo do latiny - naučil se hebrejsky a provedl přklad přímo z hebrejštiny, Nový zákon přeložil z řečtiny
  • později se reformátoři naopak přiklánějí k hebrejské pravdě - přeložili ty hebrejské knihy, ale dali je dozadu a nazvali je apokryfy
  • 1.Tóra - 5 knih Mojžíšových, 2.Proroci - 2 části - starší a mladší -> anteriores - (Jozue, Soudců, Samuleovy, Králů - 4 knihy) et posteriores - (Izaiáš, Ezechiel, Jeremiáš, 12. - 8 knih) 3.Spisy - Job, Žalmy, Přísloví, Kazatel, Píseň písní, Ruth, Ester, Daniel, Pláč, Kronik, Esdreáš (Esdreáš a Neremiáš chápán jako jedna kniha)
  • Židé svoji Bibli nazývají jako Zákon, nebo TNK - Tóra, Nebiîm a Ketubîm, která se vokalizovala na TeNaK
  • Deuterokanonické knihy: - Baruch, Tobiáš, Judith, 1 a 2 kniha Makabejská, Kniha moudrosti a Sirakovec (2 sapientální díla), dále 2 verze knih Ester a Daniel, protestanti je mají zkrácené
  • Knihy historické - Pentateuch, Jozue, Soudců, Ruth, 1 a 2 Samuelova, 1 a 2 Královská, 1 a 2 Kronikl, Ezdreáš, Nehemiáš, Tob, Judith, Ester, 1 a 2 Makabejská
  • Knihy prorocké - velké (Izaáš, Jeremiáš, Jeremiáš, EDaniel,Pláč, Baruch) a malé (Ozeáš, Ámos, Jonáš, Micheáš, Nahum, Habakuk, Sofoniáš, Ageus, Zachareus, Maliáš)
  • Novozákonní kánon - vznikal spontánně, časem se vytvářel společný poklad (církve), jsou tam spisy, které se někde odmítaly, ale na východě byly diskutovány
  • Deuterokanonické knihy -> Židům, list Jakubův, Judův, 2,3 Janovy, 2 Petrův a Janovo zjevení
  • Všichni křesťané mají stejný kánon NZ -> 4 evangelia, skutky apoštolů (obdoba historických knih), listy - Pavlovy listy - Římanům, 1,2 Korinťanům, Filipanům, Kolosanům, 1,2 Tesalonským, 1,2 Timotheovi, list Filemonovi, dále list Židům, listy katolické: Jakub, 1,2 Petr, 1,2,3 Jan, 1 Juda, dále Janovo zjevení
  • Targum - v poexilní době se musela číst Bible v hebrejštině (ale málokdo tomu rozuměl) - kazatelský koncept - výklad v aramejštině

    Pentateuch

  • = původně pětipouzdro na svitky - 5 knih Bible (uznávají ho všichni - knihy Mojžíšovy - byly dány Mojžíšovi pod patronát - nenapsal je (jak si často židé mysleli) - dnes se Pentateuch považuje za dílo několika staletí, vlastní literární tvroba začíná přibližně u krále Šalamouna, konec asi kolem 5. století př.Kr.
  • v Pentateuchu je Bůh označován jako Elohúm nebo JHWH - možné různé prameny, člověk se chová jinak než v jiném verši, tuto teorii pak rozpracoval Wellhausser
  • 4 autoři:
      • 1.Jahwista (nazýval Boha JHWH, první historik svého národa, od stvoření světa až po Šalamouna, archaické pojetí Boha, komunikuje s ním, sází pro něj zahradu v Edenu)
      • 2.Elogista - vznikl v Samaří (severní království) asi v 9. století, je na něm patrný vliv prvních proroků, je moralističtější, vznešenější
      • 3.Kněžský kodex - 6. století, píší svoji tradici, psali sbírky zákonů (především kultické zákony), nábožensky vybroušený, ale suchý jazyk,
      • 4. Deuteronomium - laičtí levité - 622 král Joziáš uskutečňuje výraznou náboženskou reformu - objev knihy zákona (král začal plakat) -> kniha se stala východiskem pro náboženskou reformu
  • názvosloví knih Mojžíšových - nazývají je podle prvních slov každé z nich -> 1.Be-rešit (Na počátku)- Genesis, 2.Šmot - Exodos, 3. Vajjikra (A zvolal) - Leuitikon , 4. Midbar (Na poušti) - Arithmoi, 5. Debarim(Slova) - Deuteronomion (Druhý zákon) - řecky - pak se to polatinštělo

    Biblické pradějiny

  • o činech, lidech, událostech, ale jsou tam nesrovnalosti - kde vzal Kain ženu
  • jsou to pradějiny,ne dějiny - příběhy jsou smyšlené, ale o to se nás více týkají - etiologie (řec. aitía - příčina)
  • je to vyprávění, které chce vysvětlit příčinu daného jevu
  • mytologický svět - svět božský a pozemský - my jsme odrazem toho božího světa, v Bibli toto není - rozhodující slovo je stále řečeno z nebe, ale na zemi
  • pradějiny nemluví o tom, co se na světě stalo, ale o tom, co se na světě děje - jsou nadčasové (Augustin - "Každý člověk je Adam")
  • jsou to příběhy které jsou spojeny mosty - (Noe - Abrahám, mezi nimi je jen rodokmen)
  • Biblické pradějiny jsou jen úvodem, ale nutným úvodem, jsou napsané až nakonec (autor již věděl, jak to dopadne)
  • pradějiny jsou teologickou rekonstrukcí počátku - tím, že budeme vyprávět počátek, definujeme co je napořád (jaký je svět, člověk, vyhlídky člověka na světě, proč svět, který Bůh stvořil jako dobrý, je zlý, proč je nenávist,...)
  • svět stvořený Bohem jako dobrý, člověkem kažený a stále více se kazící
  • první část - Genesis 1-2 - Bůh stvořil svět, člověka, svět funguje, Genesis 3-11 je odpověď člověka na tento Boží dar, odpověď je odmítavá - člověk vzdoruje a hřeší
  • Bůh neuspíšil lidský pokrok, sdělil mu pouze věci, na které člověk nikdy nepřijde, i kdyby byl vědečtější (neřekl mu, jak vznikl svět)
  • Genesis 1,1 - 2,4a - Gen 1 je chronologicky druhé v pořadí

    Stvoření světa a člověka podle Kněžského kodexu (Genesis 1)

  • dvě zprávy o stvoření světa, první:
  • 1. den Bůh tvoří světlo, 2. den nebeskou klenbu, 3. den souš a moře, 4. slunce, měsíc, hvězdy, 5. ptáci, ryby, 6. den suchozemská zvířata, na sklonku šestého dne muže a ženu
  • 7 dní - znázorňuje čas - Židé měří čas na týdny
  • biblický autor sebere slunci, měsíci a hvězdám božství (bůh slunce Šamaš, Babylon) - světlo dává Bůh
  • za vším stojí Bůh - první dogma judaismu
  • slovo je dovusložková záležitost - má tělo a ducha (hlásky a význam)
  • logika je hned na počátku, nečeká se na ni, na začátku není chaos, ale pořádek
  • stvoření je dobré, i pro Boha (v jiných náboženstvích nemusí být)
  • Bůh oddělil světlo od tmy, ale není tu žádný protiklad (zlý bůh)
  • Bůh neřekne - Ať je člověk, ale řekne: Učiňme člověka (mluví v plurálu) - Rabíni předpokládali, že Bůh již stvořil nebeský dvůr (anděly) a mluví k nim
  • Majestátní plurál - pluralus maiestaticus - to ale židé neznali, takže to také nemůže být pravý důvod
  • Bůh je bytost vztahová - něco jako muž a žena, proto mluví v plurálu
  • poté řekne, že to bylo velmi dobré, je tu někdo, kdo to vidí, kdo je schopen poslouchat a odpovědět - dialog se uzavře
  • sedmým dnem Bůh dokončí své tvoření - sice jen odpočíval, ale bylo to nezbytné pro dokončení jeho díla

    Člověk v zahradě světa podle Jahvisty (Genesis 2)

  • druhá, ale starší zpráva o stvoření světa, pravděpodobně pochází od Jahvisty (doba Šalamounova, 10. stol. př.Kr.)
  • vyprávění mytologického charakteru, je tu jiné pořadí - na začátku je pustá země, z které vytéká voda, v Gen. 1 byl člověk vrcholem díla, tady je člověk na začátku - předpoklad pro celé dílo, člověk je prach země, ale dostává dech života - bezprostřední kontakt člověka s Bohem
  • 1. přikázání - ploďte a množte se a naplňte zemi, z každého stromu můžou jíst, ale ze stromu života a poznání dobrého a zlého nesmíš jíst, poprvé je tu něco, co není dobré
  • člověk obdělává zahradu v Edenu a pojmenovává zvířata, je zemědělec a vědec, ale ke štěstí potřebuje i lásku - člověk se plně stane sám sebou pomocí "ty"
  • Bůh člověka uspí a z jednoho z jeho žeber stvoří ženu, poprvé tam nazve muže mužem
  • Adam = pozemšťan
  • teprve až se muž s ženou spojí, jsou plně člověkem
  • žena byla vzata z žebra člověka - blízko srdci, žebro je "sela" - v akkadštině to znameá život
  • hebrejsky je muž "iš", žena "iša" - liší se jen koncovkou, v Bibli je "išša" - v češtině pokus o překlad - mužena (Bible Kralická mužatka)

    Šíření hříchu a postupný úpadek lidstva (Genesis 3)

  • v Edenu je už zlo, které není z člověka, není ještě v lidském světě, ale už existuje
  • had se stává zobrazením osobního zla, které se pak nazývá v křesťanské tradici Ďábel (Diabolos - Rozchodník), Satan (Hebrejština)
  • obraz hada - skrývá se, je jedovatý, nemá nohy (na Ištařině bráně byla bytost hada s nohama, pak přišel trestem o nohy)
  • Had: "Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?"" Eva: "Ne, můžeme ze všech, kromě stromu poznání zla a dobra který je uprostřed zahrady"
  • jíst -> poznávat, když něco sním, tak to absorbuji, stane se to mou součástí, to samé poznání ("I poznal člověk svoji ženu a ta otěhotněla")
  • Satan nabízí falešný model Boha, falešný cíl a falešnou cestu (Budete jako Bůh znát dobré a zlé -> Bůh nezná zlo, ale není to omezení, je to absolutní svoboda - zlo omezuje)
  • člověk má chtít být jako Bůh, to nebyl prvotní hřích
  • potom nedůvěra - potřeba ochránit se před druhým, člověk zhřešil proti Bohu, ale první to pocítí na vztahu k druhému člověku, oblékne se do fíkových listů, nedůvěra
  • trojitý Boží trest - hada zbavil nohou, vložil nenávist mezi hada a ženu, žena bude rodit v utrpení, muž bude nad ženou vládnout, nechť je země prokleta, v potu budeš z ní jíst, prach jseš a v prach se obrátíš - smrtelnost, zbytečnost lidského údělu
  • člověk pojmenovává ženu - vládne na ní - "chavá" - rodička - muž z ženy dělá objekt
  • nejen že nezemře, ale bude i dál plodit život, ale v bolestech, také muž bude moci získávat jídlo, ale v potu
  • Bůh jim také kožené suknice - projevuje jim dál milost, také jim "legalizuje" jejich stav - už se tak stalo, už musíte takto žít, tak tady máte suknice
  • člověk hřeší a jak pradějiny postupují, tak jsou hříchy větší, obsáhlejší, horší

    Kainova bratrovražda (Genesis 4)

  • 1. člověk narozený ze ženy je vrah - Kain (Kladivo), oba obětují, Kain zemědělec, Ábel pastevec
  • Hospodin shlédne na Ábelovu oběť - Bůh někoho vyvolí, někoho ne, "Kain se potom rozlítil a opadla jeho tvář"
  • doufá že zneškodněním Ábela dosáhne sama sebe - Bohu potom lhal, vykrucoval se ("Co já vím? Copak jsem strážce svého bratra")
  • pak se stal vyhnancem, odešel a usadil se v zemi Nódu (=vyhnanství), Kain je prvním stavitelem měst, Bůh nakázal, aby Kaina nikdo nezabíjel - "Tvoje smrt bude pomstěna sedmeronásobně."
  • Lámech - první polygamista, někdo ho omylem trefil prakem a on ho za to zabil, řekl, že se sám pomstí sedmasedmdesátkrát -> troufalost, cynismus
  • Genesis 5 je rodokmen, není tu zmíněn Kain a jeho potomstvo

    Boží synové a potopa (Genesis 6 - 9)

  • dlouhověkost - předtím žili velmi dlouho, pak za hříšnost život zkrácen na 120 let
  • Hospodin viděl, že lidstvo je zkažené - potopa
  • 40 dní dešťů, přežije jen Noe a jeho archa - elementy hřích, trest, milost
  • potopa byla už ve starém Babyloně, našly se 3 verze
  • bohy nebavilo stavět kanály, tak bohové stvořili lidstvo, ale lidé dělali rámus, tak je chtěli bohové zničit, jediný Ea zachoval svého oblíbence, že mu poradil postavit loď
  • biblický autor to použil, protože je souvislost mezi morální a přírodní katastrofou (dnes také - ekologie)
  • dnes žijeme ne proto, že jsme hodní, ale proto, že se nad námi Hospodin smiloval, "přestože je člověk zlý, nezahubím ho"
  • "Kdo prolije krev člověka, toho krev bude člověkem prolita" - diskutuje se, jestli to Hospodin ustanovil, nebo konstatoval
  • duha - symbol smlouvy mezi Noeem a Bohem
  • Genesis 10 je rodokmen Noémův

    Babylonská věž (Genesis 11)

  • celá země byla jednotná v jazycích, řekli si - vypalme cihly a postavme si město a věž, která bude nebes dosahovat -> Hospodin jim zmate jazyky - trest
  • náhrada náboženství - postavíme si věž, bolševici zbožštili práci - naše práce přesáhne nebesa
  • Babylon = Babílí - brána bohů, město, odkud je jenom krok k bohům, v hebrejštině bábel je zmatek
  • oni si myslí, že už jsou v nebi, Hospodin musel sestoupit aby se vůbec podíval, co to tam dělají (ti mravenečci)

    Dějiny patriarchů

  • Mirčia Ediade - rumunský religionista - říká, že v této době nastává revoluce
  • z kruhu se stává přímka, není to narození smrt, narození smrt, ale život -> spása, život má smysl

    Abrahám

  • Hospodin chce po Abrahámovi, aby nechal všeho a šel, kam mu nakáže -> krok do nejistoty, existenciální smrt
  • Hospodin mu požehná, požehnat = dobrořečit, velké učiním tvé jméno (Abrahám (Abram) ztrácí své jméno, protože jde do ciziny)
  • Abrahám je ve všech třech náboženstvích
  • 3 hlavní zaslíbení - potomstvo, zaslíbená země, a smlouva - Já jim budu Bohem, oni budou Mým lidem
  • Hospodin dál komunikuje s Abrahámem, Abrahám však nemá ani jednoho potomka, bojí se, že to zaslíbení přejde na jeho služebníka
  • Hospodin mu slibuje potomstvo a zemi, Abrahám uvěří
  • Berit - smlouva, pokud byla významné důležitosti, provedl se rituál - 2 půlky krávy a 2 půlky berana, vazal procházel mezi půlkami zvířat a říkal: Jestli nesplním tuto smlouvu, ať se mnou bohové provedou to, co se zvířaty
  • Bůh potvrdil smlouvu (pochodeň prolítla mezi zvířaty), stvrdil zemi a smlouvu s ještě neexistujícím národem (ekumenická bible chybně píše "dám"), má tam být "dal jsem vám zemi"
  • otrokyně Hagara porodila Abrahámovi syna Ismael, Bůh mu požehnal, ale zaslíbený syn měl být pravý syn Abraháma a Sáry -> snaha lidí pomoci Bohu, aby splnil to, co slíbil
  • obnovení smlouvy - Hospodin už má po člověku první nárok, také mu změní jméno z Abrama na Abrahám - je nyní v Božím vlastnictví
  • také chce, aby se mužští potomci obřezávali, požehnání plodnosti, osmý den po narození -> členem židovského národa se člověk narodí, nezaslouží si to, není to za odměnu
  • Abrahámovi se narodí syn Izák - právoplatný syn, Abrahám vyžene ze země Hagaru s Ismaelem, Bůh se jich ujme, pak z nich vzniknou Arabové
  • Sodoma a Gomora - dobro má mnohem větší váhu, i když je ho méně - i 10 spravedlivých by město zachránilo
  • Hospodin chtěl po Abrahámovi, aby obětoval Izáka, Abrahám bez rozmýšlení plní Hospodinův příkaz, i když ví, že se to příčí příslibu potomstva
  • návaznost na ostatní národy, které měli lidské oběti, prvorozené syny, také první náznak obětí zvířete
  • Izák si pak vezme za ženu Rebeku - synové Ezau a Jákob

    Jákob

  • Jákob sebere lstí Ezauovi otcovo požehnání, pak uteče před hněvem svého bratra ke svému strýci
  • Jákob si chce vzít za ženu Ráchel, ale její otec mu místo ní dá za ženu Leu, Jákob tak musí čekat na další svatbu s Ráchel
  • potomci Jákobovi se jmenují Izraelité (Bůh za ně bojuje a oni bojují za Boha) - Bůh Jákobovi změní jméno na Izrael
  • pak se Jákob vrací do vlasti, chce se usmířit, již to vypadá na bitvu, ale místo boje se oba bratři usmíří

    Josef

  • Jákob měl 12 synů, nejmilovanější byl Josef a nejmladší Benjamín, otec je velmi protežoval
  • Josef je chytrý, ambiciózní a má sny, ve kterých předpovídá, že se mu bratři budou klanět
  • bratři se rozzlobí, chtějí ho zabít, ale nakonec ho prodají do otroctví
  • koupí ho egypťan Putifar, ten ho jmenuje správcem svého domu, ale jeho manželka začne Josefa svádět, ten nechce, tak ho sama obviní ze svádění -> Josef jde do vězení
  • Josef ve vězení vykládá sny, faraonovi vyloží sen o sedmi tučných a hladových letech - Josef radí postavit velké stodoly, aby se pak mohlo 7 let ze zásob žít -> faraon ustanovuje Josefa správcem celé říše
  • hlad je i v Izraeli, Jákobovi synové jdou do Egypta nakoupit obilí, Josef je pozná a chce, aby tam nechali svého bratra Benjamína v otroctví, oni nechtějí, raději by sebe zaprodali než svého bratra, Josef vidí, že se napravili - nechá se jim poznat a odpustí jim
  • na začátku byly Josefovy sny, bratři dělali vše proti naplnění snů, tím je naplní, nakonec oni se mu klaněli, když ho přišli prosit o obilí
  • Oidipus - podobné - rodiče činí vše proti věštbě, ale tím ji naplní, ale v Bibli to končí dobrem pro všechny, v Oidipovi zlem pro všechny
  • v tregédii za to může osud, Oidipus nechce konat zlo ale koná ho a je mu to k tíži, v Bibli ne, na začátku je lidská chyba ale je za ni odpuštěno, Bůh si hledí svých plánů a nemusí měnit ty lidské, dokáže jich využít
  • Boží prozřetelnost v Bibli není to samé jako osud v antické tragédii

    Exodus

  • Exodus - "Šemót"
  • Josef pozval celou svoji rodinu, aby bydleli v Egyptě s ním, v oblasti Gošen
  • v Egyptě ale pak nastoupila jiná dynastie, která nebyla Izraelitům nakloněna
  • Ramesse II. - chtěl je utahat, nahnal je na nucené práce (stavnby měst, chrámů), ale Izraelité se dál množili
  • nakázal zabít všechny syny, porodní báby to nedodržovaly (bály se více Boha než faraona), tak to nakázal vojákům
  • 13. století př.Kr.
  • Ibrít - novohebrejové, v egyptštině apiru - skupina lidí sociálně, ne etnicky -> cizinci, ne místní občané, měli menší práva, faraon je přednostně používal jako dělníky pro stavby - zmínka o Izraelitech
  • Izraelité faraona fakticky respektovali jako boha, oficiálně ho museli uznávat

    Zjevení Božího jména

  • Mojžíš uviděl na cestě hořící keř, který ale neshořel - Bůh zde zjevuje své jméno
  • JHWH, nikdo neví, jak se vyslovovalo (asi Jahwe, svědkové Jehovovi říkají, že Jehova)
  • jméno není jen písmena, zvuky, je to obsah zkušenosti a pocitů k dané osobě, JHWH je pro Izraelity Bůh Osvoboditel
  • Jahwe by mělo znamenat Jsoucí, Jsem, který jsem, [Ehje ašere ehje]
  • Bůh sice své jméno jmenuje, ale zároveň ho zastírá, přesto se částečně odhaluje
  • Izraelité, aby nepřekročili přikázání Nevezmeš jména Božího nadarmo, tak ho nikdo nesměl vyslovit, pouze velekněz jednou za rok na slavnost smíření, tak se zapomnělo, jak se to vyslovuje
  • nahrazovali to slovy Pán, Zákon, Adonaj
  • postupem času se začalo v Izraeli mluvit aramejsky, hebrejština se stala mrtvým jazykem -> museli ho změnit - přidali souhlásky
  • byl ale problém, jak přepsat JHWH do nového jazyka, přepsalo se tak, že by se mělo číst dnes Jehowa - chyba překladu, dnes nikdo neví, jak se to četlo
  • Septuaginta to překládala jako Kýrios - Pán
  • v češtině je Hospodin a Pán, kde je v originále JHWH, tam je Hospodin, kde je Adonaj, tam je Bůh, v nové zákoně je všude Pán

    Mojžíš

  • Mojžíš se narodí v době, kdy mají být všichni chlapci utraceni, poslali ho po Nilu (paralela s příběhem v Akkadu, Sargon I. byl synem kněžky, ta ho poslala po Tygridu), princezna ho vytáhla a dala mu jméno "Mošé" -(vytažený), v izraeli je "mašah" - vytahující, spíše až poté nasazeno na jeho jméno
  • pravděpodobněji jmého pochází od Moses - egyptsky syn
  • kdyby byl Mojžíš vymyšlená postava, pravděpodobně by měl v názvu svoje poslání (...jahve), on má ale egyptské jméno
  • Mojžíš pak byl pronásledován od faraona, utekl do Midiánu, historicky nebyly moc dobré vztahy s Izraelity a Midiaity
  • pak bylo zjevení Božího jména
  • 10 Egyptských ran - boj mezi "bohy" - v egyptě zbožštěný Nil, Slunce (Re, Aton, Amon), proti Hospodinu, Hospodin ukazuje převahu nad neexistujícími božstvy, faraon pak vyžene Izraelity z Egypta - svátek Pesach - Velikonoce
  • 1220 - historicky Meneptah napsal stélu, kde popisoval jak vyhubil Izraelské, první zmínka o Izraelském národu od někoho jiného

    Pascha

  • "pesach" - přejít, původně byl pohanským svátkem, zlý démon mašchít jim hubil jehňata, když zabili jehňátko a pokropili krví práh, démon odešel a ostatní nechal na pokoji
  • v Egyptě se mašchítem stává Hospodin, on projde Egyptem a zabije vše prvorozené, kde jsou ovšem krví pomazané veřeje, tam nehubí
  • každá nová generace Izraelců se má považovat za vykoupenou z Egypta, Hospodin nás aktivně brání, díky tomu nejsme znovu v egyptě
  • Kananejci slavili svátek nekvašených chlebů, když pekli cheba, tak z každého těsta nechali část jako kvas do dalšího chleba, jen na začátku roku jedli z nové úrody chléb nekvašený - ukončili kontinuitu, začali odznovu, Izraelcům se to líbilo, vzpoměli si, že při odchodu jedli také nekvašený chléb - nestačil vykvasit
  • průchod rákosovým mořem dvě zprávy - Hospodin je vedl k moři, tedy ne nejkratší cestou, egypťané jeli za nimi, dostihli je u moře, mezi nimi je v noci ohnivý sloup, Hospodin řekne Mojžíšovi, aby vztáhl ruku nad moře, to se rozestoupí, Izraelité přejdou suchou nohou, egypťané se utopí
  • druhá zpráva říká, že Hospodin vysušil rákosové moře, pak způsobil zmatek, Izraelité se rozutečou a Egypťané za nimi, Hospodin jim zadrhne kola a oni se utopí, když se moře vrátí, ráno Izraelité uvidí mrtvoly
  • Izraelité byli zachráněni, i když pro to nic neudělali
  • potom následuje cesta pouští, v tu chvíli národ začne reptat, chtějí zpět do Egypta, lidé nemají trpělivost
  • celá generace "reptalů" se do zaslíbené země nedostane, dostanou se tam až jejich děti

    Sinajská smlouva

  • základ Izraelského právního systému, všechny systémy jsou velmi propojené - existence vychází z smlouvy
  • rituál uzavření Smlouvy - Teofanie (zjevení Boží), Slovo Boží a lidská odpověď, Rituál vylití krve, Obětní hody (pokojné oběti)
  • smlouva nastoluje těsný vztah mezi Bohem a lidem - pokrevenství, společné jídlo (z obětí), vše to ale závisí na lidském plnění smlouvy
  • cesta pouští upevní lid natolik, aby mohl přežít v nové zemi - na poušti se z nich stane Boží lid - člověk má odpovědět na Boží milost, iniciativa je na Boží straně - víra, poslušnost, uctivost, zbožnosti, klanění, vděčnost, oddanost -> CHESED - dar se stává úkolem, je zavazující
  • základem je Já jsem tvůj Bůh, ostatní je rozvinutím (bůh Mamon, Lež, - mám jiné bohy, pokud porušuji jiná přikázání)
  • je tam konstatování - ne Nezcilož!, ale Nezcizoložíš!, větší autorita
  • den odpočinku - u nikoho jiného než u Izraelitů se neobjevoval, motivace - sám Hospodin drží Šabbat
  • v Pentateuchu je spoustu norem, které pocházejí z pozdější doby, ale jsou zpětně přiřčeny Mojžíšovi

    Leviticus

  • kultovní život Židů, jaké šaty má mít velekněz, jaká zvířata k obětem, je tam ale také Zákon svatosti - Buďte svatí, neboť i Já, Hospodin, váš Bůh jsem Svatý
  • v Bibli je svatý jen Hospodin, vše ostatní svaté vychází z něj nebo je jím pověřeno
  • různé oblasti života jsou propojené - duchovní život, rodina
  • celý lid je zvláštním Božím vlastnictvím - nejen kněží, ale všichni

    Numeri

  • výčet rodů Izraelského národa
  • odehrává se "na poušti" - má více významů - místo bez pokušení, bez blahobytu, jen Hospodin a jeho lid - jakési líbánky mezi Bohem a jeho národem - neposkvrněné pozdějším hříchem člověka
  • je to místem výchovy - Bůh učí člověka, jaký má správně být - milovat, dávat, učit, zkoušet
  • poušť je ale také místem vzdoru - chtěli se vrátit do Egypta, hřešili tím proti Bohu

    Deuteronomion

  • Druhý zákon, Mojžíš zopakuje všechna ustanovení z předchozích knih, zároveň je i myšlenkově prohloubí
  • 622 př.Kr. za krále Josiáše "našli" druhý zákon -> král se rozplakal, ve skutečnosti ho přinesli z rozvráceného Severního království (S. království dobyl Sargon II. Asyrský)
  • Šemá Izrael - Slyš Izrael - denní modlitba Židů, v kostce vyjádřená spiritualita Deuteronomia, svitky s Šemá Izrael mají židé i ve veřejích domu

    Josue

  • síla spočívá ve věrnosti k Bohu - nevěrnost přivedla národ až ke katastrofě (586 dobytí Jeruzaléma, zničení Prvního chrámu)
  • ne silou zbraní, ale díky Bohu získají Kanaán - získají ho beze své zásluhy
  • Jericho už v době Mojžíše neexistovalo, velkolepá dobývání pomocí trub se nekonala - národ chtěl mít velkou minulost
  • Izraelité nemají zabíjet pohany, pouze se pohanství vyvarovat
  • přesto že Hospodin byl asexuální, morální a nebyl tak atraktivní než ostatní božstva (chtěl poslušnost, nechtěl velkolepé slavení jeho Božství), Izrael byl mnohem technicky méně vyspělý než ostatní národy, přesto se časem stal Hospodin Bohem celého Kanaánu

    Soudců

  • národ byl už zabydlen v Kanaánu, ale byli ohrožováni mořskými národy Filištýnskými (1200), v Palestině Filištínští utvořili Pentapoli - pět měst, byli vyspělejší (doba železná), často loupili
  • Soudci - vojevůdci, kteří pro to neměli předpoklady - byli malí, slabí, nerespektovaní, přesto díky pomoci Boha odrazili nájezdníky a ochránili Židovský národ
  • Židé pak měli pokoj, zapomněli na Hospodina, pak se jim začalo zle vést, vzpoměli si na Boha, ten jim poslal soudce a ti je z toho vysekali, pak zas na Boha zapoměli, takhle stále znova a znova -> člověk sice stále padá, naštěstí jako je člověk nevěrný, tak je Bůh věrný

    První izraelští králové

  • podle nějakých textů je království viděno pozitivně, král je nástroj a prostředník Boží
  • deuteronomista naopak interpretoval celou dobu králů silně kriticky a antimonarchisticky - byl svědkem úpadku království
  • Izraelité chtějí mít monarchii jako ostatní národy, poslední soudce Samuel je od toho odrazuje - jediným králem Izraele má být Bůh
  • „Uposlechni lid ve všem, co od tebe žádají, vždyť nezavrhli tebe, ale zavrhli mne, abych nad nimi nekraloval“ (1 Sam 8,7)
  • Hospodin pak schvaluje krále, ovšem to je jen ústupek vůči tvrdohlavosti Izraele
  • Bůh tedy království požehná, ale protože tato instituce má pochybný základ, bude pravým králem až David nikoli první vyžádaný král Saul
  • Šaul znamená „vyžádaný“

    David

  • nastoupil v roce 1012
  • David byl král vyvolený Bohem
  • stal se ideálem panovníka, prototypem izraelského krále, podle něhož se poměřovali a posuzovali všichni jeho následníci, i přes jeho chyby a hříchy
  • byl to král pomazaný z rukou soudce Samuela - Hospodinův duch se zmocnil Davida od onoho dne i nadále (1 Sam 16,13)
  • David byl pomazaný Boží, Mašijách, řecky Christos

    Davidovská smlouva

  • Bůh opakuje svoji smlouvu a potvrzuje království, tím jej požehnává
  • Sam 7,14: „Já mu budu otcem, on mi bude synem," připomíná „Já jim budu Bohem, oni pak budou mým lidem“
  • krále jako syna myslí Bůh jako adopci, bere ho ve svoji ochranu, v žádném případě se nejedná o božího syna chápaného despoty na východě, kteří byli zbožštěni
  • v Izraeli byla královská moc silně relativizována Boží svrchovaností, králové byli kritizováni a odsuzováni proroky - to by se u staroorientálních despotů vůbec nemohlo stát

    Sión

  • kolem roku 1000 David dobyl město Jeruzalém se skalní pevností Sión a učinil jej svým sídlem
  • neusídlil se v žádném dosavadním hlavním sídle žádného z kmenů, protože by tím uznal svrchovanost jednoho kmene, takto zvolil neutrální "město Davidovo", kam nechal přenést i Archu úmluvy
  • i po Davidově smrti zůstal Sión náboženským centrem Izraelitů, po postavení Chrámu nabyl důležitosti i jako příbytek Boží - Bůh sám si ho vyvolil
  • po zboření Chrámu Babyloňany r.586 a Druhého chrámu 70 po Kr. zůstává Sion nadále posvátné místo, které si Bůh sám zvolil a vybudoval

    Šalamoun

  • od šalóm = pokoj
  • nastoupil na trůn roku 972, byl to syn Davidův
  • jeho vláda byla dobou míru, David se proslavil vojensky, Šalomoun jako budovatel
  • na začátku vlády si od Hospodina vyprosil "moudré a rozumné srdce"
  • spis Výroky Šalamounovy král možná sepsal, ale Píseň písní, Kazatel a kniha Moudrosti je bezesporu pozdějším dílem
  • ke konci jeho vlády nastával pomalu úpadek
  • Šalamoun praktikoval sňatkovou politiku, ale díky tomu se projevil náboženský liberalismus - Král sám se dokonce účastnil pohanských bohoslužeb
  • Hospodin zanevřel na Šalomouna a jako trest mu ohlásil rozdělení království (1 Král 11,1-13).

    Rozdělené království

  • rozdělení královstí mělo i vnější příčiny - spojení kmenů bylo násilné a nešlo o celistvý národ, dále byly na obyvatelstvo především Severního království uvaleny vysoké daně kvůli stavbě Chrámu
  • Sever žádal krále Roboama, aby daně snížil, ale ten nedbaje rady kněží daně naopak zvýšil a výsledkem bylo odtržení Severního království
  • historicky byl Sever bohatší a mocnější, ale stále střídal dynastie, Judské království bylo chudé a menší, ale mělo chrám a vládli tam stále Davidovi potomci

    Judské království

  • tři skupiny vladařů
  • 1) bezbožníci - v ničem se neliší od severních králů, podporují degeneraci jahvistického náboženství (Roboam, Abiam, Achaz, Manasse, Amón, Joachaz)
  • 2) průměrní - tito vladaři jsou vcelku přijatelní, neboť sami se nedopouštěli modloslužby, přece však byli tolerantní vůči modloslužbě a nevyhladili ji (Asa, Jozafat, Amasiáš, Azariáš (Uzijáš) a Jótam)
  • 3) vzorní: tuto skupinu tvoří jen dvě jména králů-náboženských reformátorů - Ezechiáš (Chizkiáš) a Joziáš (Jóšiáš).
  • slabé Judské království postihly celkem 3 pohromy - při pádu Severního království bylo Judské také málem dobyto Asyřany, potom byl zavázán k placení daní Egyptu a nakonec Babylonské vyhnanství a zničení Chrámu (586)

    Předexiloví proroci

  • prorok, nabî’(něco jako "poslání"), chozeh = „vidoucí“ (vizionář)
  • řecky profétés - fémi = „mluvit“.
  • Smlouva byla stále zraňována lidskou nevěrou už od počátku
  • obchodní styky s okolními pohanskými národy znamenají vystavení Izraele jejich kulturnímu vlivu - po Davidovi už nedokáže udržet historickou paměť, ztrácí vědomí lidu Smlouvy
  • Zapomíná na Hospodina, hledá jiné bohy, své milovníky, své amanty, dopouští se „cizoložství“
  • nejen modloslužba, ale též přestupováním i jiných přikázání desatera
  • Prorok je protiváha vůči oficiálním nositelům autority, králům a kněžím, kteří ztratili poslušnost vůči Hospodinu - místo důvěry v Boha mají lidské prostředky: vojenskou sílu, politické aliance a chrámovou bohoslužbu chápanou jako magický automat
  • proroci často mluvili ke králům, mluví jim do jejich politiky, hnali je k odpovědnosti za jejich hříchy, nebo je povzbuzovali k rozhodnutím podle víry

    Předexiloví proroci Severního království

  • Eliáš, Eliseus, Amos, Ozeáš
  • Amos - první prorok, který je v Kánonu, pocházel z Judska (z Tekoe), byl chudý, přišel do Severního království, tvrdí, že jedná pod tlakem Božího slova, vystupoval v době blahobytu, ale zároveň veliké sociální nespravedlnosti, Amos jejich život kritizuje
  • oni na jeho slova nedbají, a tak Amos ohlašuje Den hospodinův - den, kdy Hospodin zničí všechny bezbožníky (zánik Severního království)
  • Ozeáš - dostane od Hospodina rozkaz, aby šel a oženil se s chrámovou prostitutkou Gomér, tím má hlásat svoji víru - symbol: Hospodin a jeho nevěsta - lid (lid je jako chrámová prostitutka, klaní se cizím bohům)
  • narodí se mu děti, on je má pojmenovat "Jizreel" (místo nechvalně proslulé královraždami), "Lo-Ruchama" (nemilovaná), "Lo-ámí" (ne-lid-můj)
  • „Vy nejste můj lid a já nejsem váš Bůh!“ (Oz 1,9)
  • model manželství - Bůh je manželem, lid je manželkou - ta je mu nevěrná (modlářství), Bůh ji chce vyhnat na poušť, tedy do zajetí, ovšem tam bude mít národ možnost zpytovat svědomí, vrátit se ke svému Bohu
  • pak se krajina se stane novým rájem, plným zvěře, obilí, moštu a oleje, prorokovy děti budou přejmenovány, aby se staly znamením nového společenství: z Nemilované se stane Ruchamâ, „Milovaná“, z „Ne lid můj“ se stane ‘Ammî, „Lid můj“, a jméno Izre‘El je vyloženo jako „Semeno Boží“.
  • Severní království je již zkažené a zaniká 721

    Předexiloví proroci Judského království

  • Izaiáš - označován jako "Dante hebrejské poesie"
  • 1.-39. - Protoizaiáš
  • 40. - 55. - Deuteroizaiáš
  • 56. - 66. - Tritoizaiáš
  • Hospodinův spor se svým lidem (Bůh to s lidem zkouší po dobrém i po zlém, ale lid nechápe) - sodomští náčelnící, lide gomorský....., Putování národů na Sión („Pojďte, vystupme na Hospodinovu horu, do domu Jákobova Boha. Bude nás učit svým cestám, choďme po jeho stezkách!“ )
  • Píseň o příteli a jeho vinici - podobenství ukazuje Boha jako majitele vinice, který se stará o svoji vinici, zalévá ji, chrání, plevel hubí a ona přesto urodí jen malé kyselé plody, majitel pak hrozí, že "zbourá ploty a zdi" a nechá plevel růst aby vinice zanikla
  • Prorokovo poslání - má zatvrdit lid aby se neobrátil, má to však vykonávat tím, že se je bude snažit obrátit, v důsledku to v Božím plánu slouží k obrácení národu ke spáse
  • působil za vlády 4. králů, byl kněžského původu, Judsko bylo ohrožováno Asýrií, Izaiáš také lidu vyčítal jejich život, ale byl prorokem spásy -> Izaiáš = "Hospodin je spása"
  • prorocké kázání vždy apeluje, burcuje, volá k obrácení - co pro národ v budoucnosti nastane, závisí jen na nich
  • Z posvátného stromu (= Izraele) zbude jen pahýl, avšak tento pahýl bude símě svaté
  • seraf - plamenná bytost, představuje zde Boží nepřístupnost
  • svatý - to co je oddělené, nepřístupné, všechno ostatní je svaté jen ke vztahu k němu

    Kniha o Emanueli

  • Syro-efraimská válka - 734, král Aramejský a Izraelský se chtějí vzepřít Asýrii, chtějí za spojence Judského krále, ten odmítne a oni mu vyhlásí válku, v Iz 7 prorok prorokuje narození syna-zachránce - chápán jako Ezechiáš, ale předpovídal příchod Ježíše
  • "Hle, dívka počne a porodí syna a dají mu jméno Emanuel"(s-námi-Bůh), v hebrejštině slovo "alma" - dívka, neznamená, že byla pannou, "Bude to král, podivuhodný rádce, mocný Bůh, věčný otec, kníže pokoje, ohlašuje se jeho vláda na Davidově trůně navěky a pokoj bez konce - v podobě Ezechiáše toto nebylo naplněno
  • světové velmoci, které se pyšně domnívají, že si dělají, co chtějí, že sledují své ambiciózní politické cíle, jsou nástroje v ruce Hospodina, který jimi naplňuje svůj plán soudu a spásy

    Jeremiáš

  • Hospodin ho ustanoví prorokem, on se zdráhá přijmout poslání
  • „Hle, dnes tě ustanovuji -nad národy a nad královstvími, abys rozvracel a podvracel, abys ničil a bořil, stavěl a sázel“ - ten, kdo tolik miluje Jeruzalém má předpovídat zničení chrámu
  • víra v nedoktnutelnost díky chrámu, "dokud máme chrám, nic se nám nestane"
  • Šílo - bylo úplně vyhlazeno, Bůh říká aby izraelité nespoléhali na klamné slovo, jinak skončí jako Šílo, lidé konali kult Boží a předpokládali Boží přízeň, ale zároveň cizoložili, hřešili a nepřispívali na chudé
  • Jeremiáš je obviněn z demoralizace národa, je odsuzován a nenáviděn, on své poslání jako nesnesitelné břemeno - "Svedl jsi mne Hospodine, pro celé dny jsem jen pro smích", už nechce dál ve jménu Hospodina mluvit, nakonec ale dojde k naplnění jeho slov
  • 19.6.586 je babylonským králem Nabuchadnesarem II., chrám je zničen, inteligence a bohatí lidé odvedeni, král byl oslepen, pro Židy nastal konec světa, všechna zaslíbení národu šla vniveč
  • ve chvíli naprostého zoufalství se Jeremiáš stává prorokem naděje - slibuje že vytvoří nový lid, sjednocený, novou smlouvu - "Nebude to smlouva, která bude stále porušována lidskou nevěrností, neboť lidské srdce nebylo s to přistoupit na podmínky Smlouvy, totiž na plnění Božího zákona, nyní bude Zákon vepsán do srdce"
  • starý zákon dával pravidla, jak žít, ale nenapomáhal k jejich plnění, jinak to bude u nového zákona

    Pláč

  • kniha nářků, které oplakávají zbořený Jeruzalém, smuteční poesie
  • jedna z pěti megilót - Rút (letnice), Ester (půrim), Pláč (9. áv), Píseň písní (pesach), Kazatel (svátek stánků)

    Exiloví proroci

  • veliké skutky Boží - smlouva, chrám, exodus, zaslíbená země, Sión, potomstvo, království - MINULOST, SOUČASNOST: hřích, BUDOUCNOST: trest, a pak spása
  • proroci obrátí, buřiči se stávají těšiteli, trest se stal současností, nás čeká spása, obnoví se král, dostanou nového krále Mesiáše - za největšího útlaku se zrodí největší vize o spáse
  • dva proroci: Ezechiel a Deuteroizaiáš
  • Ezechiel - židé v exilu mají pocit vydědění, ale Ezechiel říká, že Bůh je tam, kde je jeho lid - Hospodin přišel ke svému národu
  • říká, že nový chrám není samospasitelný, je jenom symbolem Boha, ne jeho fetiš
  • "Dám vám nového ducha, srdce kamenné vyjmu a dám vám srdce nové"
  • Ezechiel má dát národ dohromady, a pak přijde Boží duch a národ oživí (podobenství o kostích, Ezechiel je musí sestavit, ale až Hospodin je oživí)
  • Deuteroizaiáš - kniha útěchy, chtěl národ povzbudit - "Těšte, těšte můj národ, praví váš Bůh. Mluvte k srdci Jeruzaléma, volejte k němu: Čas jeho roboty se naplnil, odpykal svou vinu...:
  • Hospodin znovu použije nové vládce - Kýros Veliký dobyje Babylon a národ osvobodí
  • v Babyloně byly bouře, protože babylonský král zrušil kult boha Marduka, Kýros Veliký jim slíbí navrácení Marduka a Babylon se bez boje vzdá - král je vítán jako osvoboditel
  • demoralizace izraelského národa - nevysvobodí je Bůh, ale nějaký perský král ve jméne Azura Mazdy, ve skutečnosti je Kýros nástroj v rukou Božích

    Písně o Hospodinově služebníku

  • mluví o velikém utrpení služebníka Hospodinova, nehodilo se to do představy židovského vyvoleného (dobyvatele, krále, mesiáše), mluví o utrpení Ježíšově, služebník je "Smlouva a Světlo", má prosadit Boží "mišpát" (právo)
  • „Svá záda jsem vydal těm, kteří mě bili, své líce těm, kteří rvali můj vous. Svou tvář jsem neskryl před hanou a slinou.“
  • Neradostný úděl Služebníka se rozvíjí: Neměl podoby ani krásy, aby upoutal náš pohled; neměl vzhled, abychom po něm zatoužili. Opovržen, opuštěný od lidí, muž bolesti, znalý utrpení, jako ten, před nímž si lidé zakrývají tvář, potupený, od nás nevážený., muž bolesti
  • jsou to naše hříchy, pro které trpěl, ne jeho, byl zadržen a odstraněn nespravedlivým soudem, veliký problém v Izraeli, nedokázali to pochopit, vykládali Služebníka jako Izraelský národ, naopak křesťané neměli problém s výkladem - přesný scénář příchodu Ježíše

    Obnova národa po Exilu

  • 539 byl dobyt Babylon Kýrem Velikým, který uznával náboženskou svobodu
  • nechtěli se vrátit z Babylonu, protože tam měli svůj majetek
  • ti v Babylonu se považovali za pravé nositele židovského národa
  • Aggeus a Zachariáš: "Postavme chrám znovu!"
  • nedokázali se shodnout s těmi, co zůstali v Izraeli, nakonec je stmelila stavba chrámu
  • 515 je postaven nový chrám a je vysvěcen
  • první část lidu teď prohlásila, že spása již nastala a nic dalšího nepřijde, druhá naopak čeká ještě spasení, ještě musí něco přijít
  • není krále, takže národ vede velerada a velekněz z rodu sádokkovců, chrámová teokracie
  • židé žijí v diaspoře (ovlivněni mentalitou jiných národů) nebo v Jeruzalémě (uzavření do sebe)
  • samaritáni (původní obyvatelé, kteří nešli do vyhnanství, zůstali pak v Severním království) se také hlásili k Hospodinu
  • od této doby mluvíme o Židovství - centrem židovské komunity je chrám, stává se i centrem obchodu, zastavárnou, bankou, spořitelnou
  • více názorů:
    • 1.názor – spása už je tady , všechno co se mělo stát, se stalo – znovu postaven chrám, jsme svobodní (celkem), nastala nová epocha, přišlo vykoupení
    • 2.názor – ne, ještě není vše splněno, ještě se musí něco stát - Mesianismus – přijde Mesiáš a založí nový stát, my budeme dobyvateli, budeme svobodní, budeme imperátory, budeme vyvoleným národem
    • 3.názor - apokalyptika– svět už nemá naději, spása bude až po zkáze tohoto světa, nový svět začne z trosek toho starého

    Zákon jako základ židovské identity, zákonictví a písemnictví

  • protože lidé neměli v exilu chrám, tak si zvykli na bohoslužbu slova, během té doby vzniká pojetí písma jako Písma Svatého
  • důležitá pro Židy byla v této době Sobota a obřízka - vymezení proti pohanským náboženstvím - izolace proti ostatním národům
  • vznik nové instituce - synagoga - syn = „s“ a ’agein = „jít“
  • židé se zde scházejí, aby se zde učili Zákonu a společně se modlili - je to škola i modlitebna zároveň
  • synagogy vznikaly i v diaspoře, vysoce povznesly život a vzdělanost židů - židé uměli číst a psát, stali se velmi vzdělaným národem

    Eschatologie

  • zatímco část židů považovala současný stav za spásu, část se nemohla ztotožnit s předpovědí nového Exodu - kde je nový David, kde je Nová smlouva
  • proroci Triroizaiáš, Aggeus, Zachariáš a Malachiáš slibují příchod národů na Sión, národ ale obnoví chrám a národy nepřicházejí
  • vytvořilo se napětí mezi těmito dvěma názorovými proudy
  • pravá eschatologie, jak ji chápali už proroci, znamenala v chudobě ducha přenechat své naplnění Bohu, jemu ponechat hodinu i způsob, jak se vše naplní, a s důvěrou očekávat
  • člověk ve své nedočkavosti vytváří své varianty eschatologie - mesianismus a apokalyptiku

    Mesianismus

  • „mesiáš“, hebrejsky mašijách, řecky christos
  • očekává spásu slíbeného mesiáše, ovšem jinak, než jak to připravil Bůh
  • židé si představodovali mesiáše, který bude místodržitelem Boha na zemi, jeho představitelem v Palestině, bude vládnout jeho jménem a jako vojenský hrdina porazí všechny nepřátele Izraele, založí na zemi spravedlnost a právo, bude pást svůj lid, který se pod jeho žezlem bude těšit blahobytu a pozemskému štěstí
  • židovská představa mesiáše - dobyvatele je naprosto neslučitelná s mesiášem, jak ho vylíčil Deuteroizaiáš

    Apokalyptika

  • jiný pokus vynutit si znamení spásy
  • apokalypsis = „odhalení“, „odstranění závoje“, přeneseně pak „zjevení“, „vyjevení“
  • pokouší se vypátrat tajnými cestami čas a obsah posledních skutečností
  • je radikálnější než mesianismus - apokalyptika očekává budoucnost, která už bude nad a za dějinami
  • mesianismus a apokalyptika jsou výtvory Izraele, proto musí nakonec ztroskotat

    Ezdreáš, Nehemiáš a knihy kronik

    Ezdreáš a Nehemiáš

  • jsou starší než Knihy Kronik, líčí první období obnovy národa po exilu
  • ‘ezrá’ = „pomoc“, nechemjá = „Hospodin potěšil“
  • chrám se stavěl težko, protože se stavitelé museli také bránit Samaritánům
  • po chrámu byly obnoveny i hradby - neměly jen vojensko-obranný význam, ale též symbolický smysl - ohraničovaly svaté společenství v jeho puritánské uzavřenosti
  • Nehemiášova reforma
  • 5. Století – Nehemiáš a Esdreáš – udělali z Židovství náboženství a národ s šovinismem, mesiánským komplexem, výlučnost
  • Nehemiáš - místodržitel perské vlády, obnovil hradby Jeruzaléma, Judsko se stalo samostatnou provincií (nespadalo už pod Samaří), dále také odstarnil všechny nežidy ze státní správy, zakázal smíšená manželství, potom i nařídil rozluku u již uzavřených manželství
    • 1.dodržování Tóry
    • 2.kdo nemá židovské předky, není žid
    • 3. kdo si vezme za manželku nežidovku, ať ji propustí
  • v této době pochopitelné, na druhou stranu to přivedlo židovské společenství do dobrovolného ghetta a vytvořilo to jakýsi oblak podezření a nenávisti vůči tomuto národu
  • poté fáma, že chová „odium generis humani“ (nenávist vůči lidskému rodu)
  • dále Nehemiáš odpustil všechy dluhy, nakázal striktní zachovávání soboty a ustanovení Mojžíšovy Tóry za státní zákon - Tóra se tedy stává ústavou teokratického státu
  • shromáždili se všichni, muži i ženy, aby naslouchali po celý den knězi Ezdrášovi, který předčítal a vykládal „knihu Mojžíšova Zákona“, pak uspořádali slavnost, z níž se rozeslaly dary těm, kdo nic neměli - dnes slavení svátku stánků

    Knihy Kronik

    vznikly v poexilní době od jeruzalémských kněží
  • zahrnují celé dějiny Božího lidu od Adama až po rozhodnutí krále Kýra o návratu exulantů
  • soustřeďují veškerý svůj zájem na chrám a jeho kult, na kněžstvo a genealogii
  • nejde však o práci kronikářů, ale o dílo teologů, kteří sledují určitou vůdčí ideu
  • vztah k chrámu se stává kritériem hodnocení osob - kdo se staral o kult byl označen za národního hrdinu, nehledě na svoje další chyby, ale ten král který kult zanedbal, byl automaticky špatný
  • Severní království buď očerňuje, nebo ignoruje - protisamaritánská polemika
  • remunerační teologie - Bůh už zde na zemi odměňuje věrnost a trestá nevěrnost - když tě bude mít Hospodin rád, budeš dlouho stár a uvidíš děti dětí svých dětí, zemřeš pak pokojně - kdo zemřel mlád, musel se tedy nějak provinit proti Bohu (proti je Job a Kazatel)
  • knihy Kronik, přes všecku židovskou poexilní úzkoprsost, dýchají nadějí a touhou po ideálním, po dokonalém, tedy po spáse

    Poslední proroci

  • Aggeus - povzbuzení navrátilců ke stavbě Chrámu
  • Abdiáš - výpad proti Edomitům, nepřátelům židovského poexilního států
  • Joél - dvě scény - první je katastrofická (kobylky a nepřátelské vojsko vše ničí), po kajícné bohoslužbě Hospodinu přichází apokalyptická scéna - Vyleji svého ducha na každé tělo. Vaši synové a vaše dcery budou prorokovat, vaši starci budou mít sny, vaši jinoši budou mít prorocká vidění. Rovněž na otroky a otrokyně vyleji v oněch dnech svého ducha“
  • Malachiáš - kritizuje kněžstvo, které není příliš horlivé, chce probrat lid z ospalosti, kritizuje rozvody a smíšená manželství, ohlašuje novou dobu spásy, jako jediný z proroků není uzavřený pro ostatní národy
  • Zachariáš - také kritizuje úpadek kněžsví, ohlašuje novou podobu mesiáše který je spravedlivý a vítězný, ne však násilný, naopak je ‘anî = „chudý“, „pokorný“.
  • pojede na oslu, na němž králové jezdili v době míru , a jako první úkon své vladařské moci rozpustí armádu a vyhlásí národům pokoj
  • Raduj se, siónská dcero, dcero jeruzalémská, propukni v jásot! Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a vítězný, pokorný, jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti. Vymýtím vozy z Efraima a z Jeruzaléma koně. Válečný hluk bude vymýcen. Vyhlásí národům pokoj. Jeho vláda bude od moře k moři, od Řeky až na konec země
  • Baruch - antologie různých textů

    Sapienciální příběhy

  • příběhy, jejichž děj slouží pouze jako záminka k vyslovení určitého poselství či morálního poučení
  • midraš - důležité je poselství příběhu, historičnost je druhořadá a často velmi sporná
  • Rút, Tobiáš, Judit, Ester a Jonáš
  • Tobiáš - Tóbit a jeho syn Tobiáš ztělesňují ideál zbožného a spravedlivého žida v diaspoře, modlí se, respektuje zákony, jeho synu se podaří porazit zlého démona a může se pak oženit, jeho otec je pak i vyléčen ze slepoty
  • „Ti, kdo se drží pravdy, budou mít zdar ve svém počínání“ (Tob 4,6) - poselství - když tě bude mít Hospodin rád, budeš dlouho stár a uvidíš děti dětí svých dětí
  • Rút - čte se o Letnicích, Moabka Rút, která přišla po smrti svého manžela se svou izraelskou tchyní Noemi do zaslíbené země, přichází pracovat na žně, kde nalezne svého budoucího manžela, skrze kterého se stane součástí vyvoleného národa – jejím pravnukem bude David
  • reakce na etnickou čistotu a uzavřenost židů - je výzvou, aby se nezapomínalo, že v Abrahámovi je dáno požehnání pro všechny čeledi země (Gen 12,3)
  • Jonáš - velká kritika na židovskou uzavřenost, Jonáš má hlásat zničení města Ninive do 40 dnů, z obavy aby snad město nebylo zachráněno uteče na opačnou stranu, na moři ho ale spolkne verlyba a vrátí zpět, on pak čeká a těší se na zkázu Ninive, ale Hospodin se nad městem smiluje a nezničí ho - i přesto, že Jonáš dělal vše pro to, aby se tak nestalo, tak tomu nejvíce pomohl - Hospodin dokáže využít každého našeho kroku k dobru
  • facka vyvolenému národu, že by měl sdílet s Bohem jeho postoj - milosrdenství pro všechny národy, ne jen pro židy

    Útlak a vzpoura

  • 333 – Persie dobyta – bitva u Issu – Alexandr Veliký dobyl západní Persii, poté ji dobyl celou (bitva u Gaugamél)
  • Po Alexandrovi Velikém diadochové, v Egyptě Ptolemaiovci, v Babylonii Seleukovci,
  • Židé se helenizovali – oholili si vousy, chodili do lázní, přijali jinou kulturu, aby zůstali u moci (kam vítr, tam plášť)
  • v Judsku pod nadvládou Ptolemaiovců byla náboženská svoboda, ale pak Judsko dobyl Antioch III. Veliký- vzal židům část náboženského pokladu, aby měl na válku s Římany
  • Antioch IV. Epifánes - zakázal obřízku, šabat, chtěl je donutit k formálnímu odpadu od židovství, znesvětil chrám, nutil je jíst vepře a obětovat bohům
  • Chasidi – konservativci, spolu s Makabejci zvítězili, roku 164 př.Kr. obnovili chrám (svátek Chanuka) a vyhnali Seleukovce z Judee – úpadek Seleucie
  • Chasmoneovská dynastie – první byl Jan Hyrkán
  • paradox – za jejich vlády větší helenizace, než za vlády helénské Seleucie
  • Sádokovští potomci (potomci kněze Sádoka z doby Šalamounovy) – přenechali Chasmoneovcům vládu, jen když zůstanou u koryta, konzervativní Sádokovci a Chasidi odešli do pouště, ti se nazvali Esejci
  • stálé boje o oltář a trůn – snažili se uzurpovat zároveň trůn i oltář jedním člověkem – soupeři se obrátili na Řím -> 63 př.Kr. – Římané ukončili boje o trůn dosazením vlastního vazala

    Helénistické pronásledování v biblické literatuře

  • Knihy Makabejské - dvě knihy - první klade důraz na legalistické náboženství a nesmlouvavé plnění Zákona a druhá presentuje sen o obnovení Davidova království
  • Judit - za vlády Nabuchadnesara, krále asyrského (! historicky smyšlené, Nabuchadnesar byl král Babylonu), Asýrie obléhá židovské město, to se chce už vzdát, ale mladá vdova Judit je přesvědčí aby dál věřili v záchranu, jako špiónka se dostane až do Asyrského ležení a tam utrhne asyrskému vojevůdci hlavu, čímž rozvrátí nepřátelské vojsko a odvrátí tak hrozbu pro svoje město, poselstvím knihy je přeskupení vah - slabí židé v čele s vdovou Judit zvítězí nad velkým asyrským vojskem
  • Ester - židovka Ester je vybrána jako první manželka v harému krále Xerxa, když pak králův první ministr Haman chce vyvraždit všechny židy, zapůsobí na krále a svůj národ zachrání a Haman skončí na šibenici, Bůh zde obrací losy - od toho bujarý svátek Púrim

    Starozákonní apokalyptika

  • období 2. století až 1. století po Kristu
  • kořeny apokalyptiky sahají do doby proroků, ale půdu pro vznik dostává až teď, kdy upadá význam proroků
  • Ezechiel - "otec apokalyptiky"
  • apokalyptika nejdříve vyšla z proroctví, pak existovala vedle proroctví a nakonec proroctví vytlačila
  • důvody vzniku apokalyptiky
    • ztráta politické nezávislosti - proroci nemohli apelovat na mocnáře cizích národů
    • kult jako střed národního života - vůdčí roli národa hrají kněží a zákoníci
    • pověry, esoterismus, astrologie a magie - proroci tyto věci zakazovali a kritizovali, apokalyptika naopak, proto se stala oblíbenou
    • disktretizace proroctví - Mesiáš dlouho nepřicházel, sliby se hned nevyplnily

    Základní rysy apokalyptiky

  • apokalypsis = „odhalení“, „zjevení“
  • eschatologické očekávání spásy, je už stanoven den jejího příchodu, který ale není všeobecně znám, ale dá se vypočítat nebo zjistit na základě zvláštního zjevení
  • apokalyptika se vyznačuje tajemným jazykem, symboly, nečitelností - dává na srozuměnou náhodnému čtenáři, že se ho to netýká - je to jen pro zasvěcené a vyvolené
  • vidění potřebuje svého interpreta, uchovává si svoji nepřístupnost obyčejným lidem
  • ve skutečnosti je však apokalyptika lidskou snahou proniknout do tajemství času a budoucnosti různými výpočty a spekulacemi - eschatologická netrpělivost
  • pseudografie - židé vydávali helenistické spisy jako Daniel, Eliáš nebo Izaiáš za mnohem starší a přidali do nich věštby o tom, co se stane - přidává na vážnosti apokalyptice, o minulých událostech mluví jako o budoucích, čímž představují fiktivní proroctví - „vaticinium post eventu“
  • apokalyptika je pesimistická vůči tomuto světu - je ovládán Satanem, nový svět se zrodí z popela tohoto světa, který bude zničen, povstane nové Boží království

    Společné prvky prorocké eschatologie a apokalyptiky

  • víra v Hospodina jako absolutního pána dějin, tvůrce plánu, odhalení tohoto plánu je u proroků výjimkou, ale u apokalyptiky naopak pravidlem
  • přesvědčení, že se národ vyvoleným nestal svými zásluhami, ale díky Božímu milosrdenství, shodnou se také na exilu jako Božím trestu
  • jak prorocká eschatologie, tak apokalyptika vyžadují nekompromisní poslušnost Božímu slovu a morální bezúhonnost

    Rozdíly mezi proroctvím a apokalyptikou

  • proroctví má kratší úderné výroky, naopak apokalyptika má dlouhá vyprávění
  • zatímco proroci své výroky pronášejí na veřejnosti, apokalyptické poselství je zapsáno a předáno jen vyvoleným
  • apokalyptičtí autoři zůstávají anonymní (nebo užívají pseudonymů), naopak proroci jsou osoby, které mají jméno
  • prorok redukuje mýtické motivy na minimum, naopak apokalyptika esoterikou přímo hýří, libuje si v šifrách, symbolech
  • prorok se nezabývá vzdálenou budoucností, ale zkoumá minulost a přítomnost - je aktuální, apokalyptika předpovídá budoucnost z minulosti - vaticinium ex eventu
  • proroctví je založené na dějinách - nepředvídatelnost dalších událostí díky lidské svobodě, pro apokalyptiku zde pro nepředvídatelnost není žádné místo - vše je zapsané v nebeské knize
  • proroci hlásají spásu pro všechny, naproti tomu apokalyptici znají spásu jen pro několik vyvolených, apokalyptika nemá solidaritu, ale individualitu

    Daniel

  • kniha obsahuje několik životních epizod a vidění Daniela, židovského exulanta v Babylóně
  • vystupují proti němu babylónští mocnáři, ale marně, neboť na jeho straně stojí Bůh
  • Dánijjél znamená „Bůh soudí“
  • kniha ve skutečnosti reaguje na události za krále Antiocha IV. Epifána
  • Bůh vysvobodí tři mládence z ohnivé pece a Daniela ze lví jámy v Dan 6 - izraelský Bůh je mocnější než pohanští bohové a pohanští vladaři
  • 4 bestie v Danielovi znázorňují 4 nepřátelské mocnosti, proti těmto bestiálním královstvím však povstává Věkovitý, věčný Bůh, na troskách světových říší pak dá povstat novému království, které svěří Synu člověka
  • v řeckém dodatku se nachází příběh o záchraně nevinné Zuzany - základním tématem je nevinné utrpení spravedlivého
  • Daniel se sice řadí do apokalyptické literatury, ale Daniel je povolán Bohem (narozdíl od apokapyptiků) a je pouze Božím služebníkem - nejedná z vlastní iniciativy, kromě toho také uznává, že dějiny tvoří součást budoucí spásy, naproti tomu apokalyptika se zaměřuje jen na budoucí věk

    Apokalyptika a Nový zákon

  • ortodoxní farizejský judaismus apokalyptiku odmítal pro její spekulativní charakter, který se často obejde bez Písma
  • apokalyptika naopak kvetla mezi essejci, pouštními mnichy v Kumránu, kteří se modlitbou a askezí připravovali na konečné střetnutí se syny temnoty
  • křesťané mají ve svém Písmu Janovu Apokalypsu, ale ta se neubírá esoterickým směrem, ale je určena pro všechny (ne jen pro vyvolené)
  • Ježíš se vyhýbal apokalyptickým esejcům, naopak, doktrinálně byl Ježíš nejblíže farizeům, kteří apokalyptiku neuznávali

    Židovský svět

  • Saduceové - velekněžská třída, starali se o chrám, ale byli uzavření do sebe, šlo jim jen o moc, lpěli na dodržování Tóry doslova, šlo jim nejvíce o odsouzení Ježíše Krista
  • Esejci (zbožní) - částečně kněžského původu, horlivci pro zákon, záleželo jim také na chrámu, zavedli bohoslužbu slova a života, veliký důraz na čistotu a připravovali se na boj mezi syny světla a čistoty
  • žili v klášteru v Kumránu, studovali písmo, intelektuální činnost, askeze, slavili hodně šabat, dodržovali celibát (všechny pohlavní úkony jsou rituálně nečisté), zavedli nový kalendář, aby žádný ze svátků nepadl na šabat
  • farizeové - chtěli žít dokonale a svatě jako Esejci, ale nešli do pouště, chtěli toho dosáhnout v normálním životě, lpěli na zákoně, rituální čistotě, interpretovali Mojžíšův zákon, měli spoustu svých přikázání a příkazů, které chtěli dodržovat, měli velkou autoritu u lidu, ale sami lidem pohrdali, věřili ve vzkříšení mrtvých, ne vždy nesouhlasili s Ježíšem, mnozí se pak stali i křesťany, když velerada osoudila Ježíše k smrti, farizeové byli v menšině

    Novozákonní dějiny

  • 63 př.Kr. se stala Palestina Římskou provincií, Antipater z Idumeie (potomci Ezaua, nepřátelé židů) vládl v Judsku, Octavianus Augustus jeho syna Heroda pak ustanoví králem v celé Palestině, židé ho neměli rádi kvůli jeho krutosti a původu, ale byl to veliký stavitel - obnovil chrám, postavil mnoho pevností, byl chorobně podezíravý vůči každému, kdo by mohl ohrozit jeho moc, ustanovil za velekněze svého švagra
  • chorobně popravoval všchny kolem sebe, když měl zemřít, tak dal rozkaz, aby z každé významné rodiny popraveni jeden nebo dva členové, aby všichni plakali, až umře, umřel v roce 4. př.Kr. (ale jeho plán se nepodařilo celý realizovat)
  • kolem let 7-5 př.Kr. byla díky konstalaci hvězd Jupitera a Saturna vidět na obloze jasná hvězda
  • někdy okolo roku 6 se rodí Ježíš Nazaretský, Nazaret bylo malé bezvýznamné město, ale podle Matouše a Lukáše se narodil v Betlémě, pak ale Ježíš vyroste v Nazaretě (podle všech 4.)
  • Ježíš se ztotožňuje s příchodem Božího království (3.kap. Marek), kolem Ježíše se začnou tvořit zástupy, ale už tam dochází ke sporům s učeteli národa a farizei
  • pak vjede na oslátku do Jeruzaléma, vejde do chrámu a vyžene z něj prodavače dobytka a hříšníky, tím na sebe upoutá pozornost, zajmou ho, je souzen veleradou, velerada má právo odsoudit, ale nemůže trest provést, Ježíš musí tedy ještě před Piláta, ten ho nakonec odsoudí (na nátlak židů) a Ježíš 7. dubna pravděpodobně roku 30
  • poté jeho učedníci začali procházet Jeruazalém a tvrdit, že ho viděli živého, 50 dní po jeho smrti začali jeho učedníci veřejně hlásat, že Ježíš je Mesiáš, ten den se k nim připojilo 3000 lidí, je to den vznik Křesťanské církve
  • křesťané neměli ani tak spory s židy v chrámu, ale v diaspoře, v diaspoře někteří uvěřili v Krista, ale židohelenistům se to nelíbilo - pronásledování křesťanů v diaspoře, navíc je napětí mezi židy s aramejštinou a židy mluvící řečtinou - ukamenování Štěpána
  • jáhen Filip obrátí Samaritány, byla překonána bariéra mezi Židy a Samaritány, také v Krista uvěřili Bohabojní (sympatizující s Židy, ale nežidé)
  • římský setník Cornelius v Césarei uvěřil v Krista, Petr ho pokřtí, aniž by ho nutil být židem - ostatní mu to vyčítali, on se musel ospravedlnit, ospravedlnil křest pohanů, v té době také obrácení Pavla (Šaul)
  • Jeruzalémský sněm - kompromis, nakolik
  • 27 knih sepsaných 50-100 let po Kr.
  • novozákonní dějiny se odehrávají -6 př.Kr. - 100 po Kr.
  • v této době se všude mluví řečtinou - koiné - obecný jazyk, zjednodušená řečtina
  • zápis -----------------------------------------------------------------------
  • Sv.Petr odešel z Jeruzaléma (popravení Jakuba Z., rok 42), Jeruzalémskou obec poté spravoval Jakub (žid, farizej, vážili si ho poté i farizeové, i když byl biskupem, byl pak ukamenován veleknězem Anášem, farizeové na Anáše pak vznesli stížnost a Anáš byl sesazen)
  • rok 63. - židovská válka - římská posádka v Césarei nestačila potlačit povstání, tak přišel Vespasián se svými legiemi, při obležení Jeruzaléma se Nero zasebevraždil, Vespasián přenechal velení svému synu Titovi, ten dobyl Jeruzalém a přes zákaz císaře byl zbořen Druhý chrám, konec Židovství Druhého chrámu
  • centrum židovství se přesune do Jabné (obdobná velerada, saduceové avšak nemají žádné slovo, vedou ji farizeové)
  • za Nerona propukne také pronásledování křesťanů (svedl na křesťany požár Říma), zemřeli tam také apoštolové Pavel a Petr
  • začíná nejen geografický rozptyl, ale i názorový (otázka naukového rozptylu), často pod vlivem ostatních pohanských či židovských nauk, jejíž vlivem se mnozí snaží obohatit křesťanství, ale často se tím vzdalují původní evangelijní zvěsti -> vzniká potřeba zafixovat původní učení apoštolů - vznik evangelií
  • také se musí vyřešit otázka autority církve, apoštolové postupně vymírali, definuje se církevní hirerarchie, bylo to potřeba právně jasně říci
  • v 90. letech roste význam gnose, také pronásledování křesťanů císařem Domiciánem (poslední z Flaviovců), ke konci svého života se nechal prohlásit za boha a nechal si všude stavět svoje sochy, křesťané ho odmítli uctívat, následné pronásledování hodně ovlivnilo Jana při psaní o císaři jako líté šelmě

    Nový zákon

  • Novum Testamentum, slovo nový předpokládá nějaký starý zákon (Židovská bible)
  • termín Nová smlouva se poprvé objevuje u Jeremiáše "nyní bude Zákon vepsán do srdce"
  • překlad vyjadřuje jednostrannost smlouvy, je uzavřena z Boží iniciativy, z Jeho vůle
  • slovanské jazyky používají slovo zákon, původně to znamenalo i pořádek, něco co je naplněné, dokončené
  • křesťané měli původně k disposici pouze Židovské písmo, Septuagintu, to poté způsobilo, že Židé exkomunikovali křesťany (rok 80) v reakci na volbu křesťanů Septuaginty zvolili kratší kánon o 24 knihách
  • od 50. let vznikají postupně Novozákonní knihy, první jsou listy apoštola Pavla, Pavel píše z vlastní iniciativy, píše obyčejný dopis, další složkou jsou evangelia, diktovaná pastoračními potřebami a (nebo) nejsou všude, vznikají sbírky Ježíšových výroků, zázraků
  • teprve později evangelisté dávali dohromady svá evangelia - po přezkoumání věrohodnosti pramenů to sepisovali znovu
  • na shromáždění křesťanů v neděli četli vedle písma Starého zákona četli i Novozákonní spisy, což je povýšilo na stejnou úroveň
  • ty spisy, které se spontánně četly, ty se samy prosadily svojí svatostí a autoritou do pozdějšího Kánonu Nového zákona
  • nicméně i přes spory bylo v polovině 2. století uváření kánonu uzavřeno
  • Eusebios z Cesareie - zmínil součet knih Nového zákona, ty, které byly odsouhlaseny, i ty, které byly předmětem rozporu - kolem 3. století, v 5. století již je počet definitivní
  • další rozpory byly až v době reformace (Luther odmítl nějaké knihy)

    Obsah Nového zákona

  • tři základní formy a základní body obsahu:
      1. Kerygma (hlásat, zvěstovat) - hlásání je na prvním místě (Ježíš to chápal jako nejdůležitější část svého poslání, Ježíš chce především hlásat), také učedníci především hlásali, předávali poselství Božího království,základním prvkem církve je Ježíš ukřižovaný a zmrtvýchvstalý
    • 2.Parenesis - etická implikace kerygmatu, to, že je tu Boží království zavazuje člověka k etické zodpovědnosti, "Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království, obraťte se tedy!", Boží královstí je výzva, člověk ho může buď přijmout nebo odmítnout
    • 3. Eschatologie - z hlediska Nového zákona eschatologie už nastala, kde přichází Ježíš, tam se rozhoduje o posledním údělu člověka, "Kdo přichází ke mě a přijme mě, má život věčný" (ne získá život věčný), "Já jsem vzkříšený a život, kdo věří ve mne, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den"
  • novozákonní poselství - kdo přijme kerygmatickou část a parentální, bude mít život věčný (eschatologická část)
  • v novém zákoně jsou tři základní prostředí hlásání - prostředí židovské, helenistické a prostředí rané gnoze
  • židovské prostředí: první křesťané byli v Judsku - židé zachovávali Mojžíšův zákon a mezi Ježíšem a Mojžíšem viděli jasnou kontinuitu, v tomo prostředí vzniká Matoušovo evangelium (napsáno pro židokřesťany), které tuto kontinuitu vyhlašuje zcela samozřejmě, vyznačovali se striktním dodržování Mojžíšova zákona, Ježíš je pro ně nový Mojžíš, který je učí nové vyložení zákona, je pro ně také Mesiáš a Boží služebník, nebezpečím židokřesťanství je nedocenění Ježíšova božství (Ježíš jako prorok), nedocení také žití pro spásu, další literaturou pro toto prostředí je Listu židům a List Jakubův
  • helenistické prostředí - chápali zde Mojžíšův zákon spíše jako prorocké svěděctví o Kristu, psal pro toto prostředí apoštol Pavel, centrum bylo v Korintu, 3. evangelium a skutky apoštolů, tato literatura oslovuje antického helenistického života, který nebyl tak teocentrický jako židé, byl více sebestředný, cílem člověka byl rozvinou všechny své schopnosti a stát se dokonalým, Kristus zde vystupuje jako ten, kdo chce člověku pomoci, zbavuje ho nemocí, dává mu svého ducha, křesťanství zde používá i termíny z helenistické filosofie (svědomí, ctnosti)
  • komunita zde není chápána jako synagoga, ale jako občanské združení nebo "tělo", teologie a kritologie adoptuje termíny z kultu císaře, liturgie přebírá i termíny z jiných náboženství, Kristus je chápán jako vtělená Boží moudrost (pro helenistického člověka byl cíl stát se moudrým), pravé Boží zdělení je nám ale sděleno skrze evangelium, nebezpečím těchto církví je možnost přetvoření křesťanství v intelektuální nadstavbu, elitářství
  • křesťanství na hranici gnoze - v novozákonní době se gnoze teprve utváří, gnoze znamená poznání, byla to nauka spásy, ke spáse člověk dojde poznáním, je to poznání které se zděluje esoterickou cestou, elitářství, nauky, které člověku pomohou rozluštit skutečnost, ale ne všichni to dokáží, gnostici rozdělovali lidsto na 3 skupiny - 1. gnostici (ti, kteří poznají), 2. pistici (ti, kteří mají účast na pravdě, mají tomu věřit a poslouchat), 3. hylici - lidé světští, pozemští, materialisté
  • gnostici rozdělovali vše na 2 složky - duchovní svět (je celý dobrý) a hmotný svět (je celý špatný)
  • mezi těmito světy různě přecházíme, na počátku došlo k základnímu hříchu, kdy část duchovního světa spadla do hmotného světa, tyto jiskry Boží je třeba pochytat a navrátit zpátky do duchovního světa
  • Pavel varuje před prostředníky mezi Nebem a Zemí, ve stejném prostředí vzniká i Janovská literatura, Kristus je jediný prostředník, Jan varuje před dualismem a před popírání hmotností Ježíšova těla (zdánlivost Ježíšova těla)

    Podoba Nového Zákona

  • napsán původně řecky, některé texty či hymny prozrazují semitský originál (původ některých textů možná v hebrejštině)
  • psán v zjednodušené řečtině (koiné)
  • originály nemáme, protože byly napsány na papyrus (krátké trvání)
  • máme jen opisy (nebo spíše opisy opisů), nejstarší papyrus P(52) je z roku 125 po Kristu
  • dnes máme až 6000 rukopisů Nového zákona (do vynálezu knihtisku), které se od sebe značně liší

    Evangelium podle Lukáše

  • Muratoriho zlomek - nejstarší opis ze 2 století, objevil ho knihovník Muratori z Milána, mluví o existenci knihy Skutky apoštolů od Lukáše
  • Sv.Irenej píše o Lukášovi, "že píše svědomitě o všem a nevymýšlí si, aby nemohl být prohlášen za lháře a náfuku"
  • ve Skutcích apoštolů nacházíme místa, kde byl autor osobně přítomen
  • Sv.Pavel v dopise Filemonovi píše také o Lukášovi, v listě Kolosanům "pozdravuje vás lékař Lukáš"
  • Lukáš byl věrný spolupracovník Pavla, byl to lékař, původem to byl pohan, pocházel z Antiochie
  • znal Antiochskou církev, byl to znalec řecké literatury, rétoriky, historikografie, byl plně helenisticky vzdělán
  • znal septuagintu, o Lukášových osudech po Pavlově smrti nevíme nic jistého
  • podle Řehoře Nasiánského se dožil 84 let, nakonec skončil v Acháji jako mučedník, dnes spíše předpokládáme, že zemřel přirozenou smrtí
  • měl to být i malíř - měl portrétovat Pannu Marii, zanechal nám nejvíce literárních zpráv o Marii (literární obraz)
  • Lukáš je jediný, který své adresáty výslovně zmiňuje, píše to Theofilovi, nevíme, jestli psal někomu konkrétnímu, theofil znamená "milý Bohu", bohumilý
  • sepsal to v Řecku, pravděpodobně to bylo napsáno až po roce 70 - nejspíše mezi lety 80 - 90
  • v této době již jsou všichni apoštolové kromě Jana mrtvi, začínají se objevovat první hereze
  • Lukáš nechtěl spekulovat, chtěl sepsat kritické pravdivé prameny podložené vyprávění, jak to doopravdy bylo, řeší také problém oddálené eschatologie - Ježíš slíbil svůj příchod na tento svět, ale ostatní ho čekali velmi brzy, myšlenka přítomného eschatonu - Kristus není jen konec dějin, ale také střed dějin

    Literární charakter Lukášova evangelia

  • patří k nejlepším spisovatelům Nového Zákona, pravděpodobně je nejlepší
  • jeho řečtina musela být jeho rodným jazykem, znal výborně řečtinu Septuaginty, někdy dokonce záměrně napodobuje styl Septuaginty, má velký smysl pro chronologii (Lukáš: 6 dní potom), všechny důležité události přesně zapisuje na časovou přímku světových dějin (za dnů Judského vládce Heroda, dostal Zachariáš poselství o narození svého syna...)
  • historie Ježíšova se děje v dějinách světa a mění je, je důležité je zasadit do světových dějin
  • Lukáš nebyl očitý svěděk, ale vypisuje nám použité prameny - Marek, pak stejný pramen jako používal Matouš, ale navíc má ještě vlastní zdroj, který nenajdeme u jiných evangelistů (nikdo jiný než Lukáš nezná Lazarovy sestry Marii a Martu)
  • má tam mnoho svých podobenství (o stodolách, o marnotratném synu, o vychytralém správci, o boháči a Lazarovi, farizeu a celníkovi), také vzkříšení syna vdovy, obrácení celníka Zachea, Ježíš v Getsemanech potí krev, Pilát pošle soudit Ježíše k Herodovi, Ježíš napomíná plačící ženy, které pro něj pláčou, má také rozdílné narození Ježíše a Ježíšovo dětství
  • velkou část svého vyprávění věnuje Ježíšově cestě do Jeruzaléma

    Teologie Lukášova evangelia

  • teolog dějin spásy, chápe dějiny jako něco, co už bylo dávno připravené, v Ježíšově historii se to všechno naplnilo
  • Lukáš používá často slovo dnes - dnes se naplnilo písmo, dnes se narodil, to dnes je zároveň pro člověka výzvou
  • centralita Jeruzaléma - vše se děje okolo Jeruzaléma, začíná to v chrámu, končí to v chrámu
  • rodiče ho tři dny hledali plni bolesti, Ježíš byl v Chrámu, poté byl také tři dny v hrobu, byl s Otcem
  • Lukáš je teologem univerzality spásy - spása je tu pro všechny, nejen pro Židy, ale i pro pohany
  • Ježíš svůj postoj ukazuje i k Samaritánům - Ježíš prochází Samařím a chce tam přenocovat v nějaké vesnici, ale Samaritáni ho nepřijmou, Ježíš nechce přistoupit na nesnášenlivost - podobenství o milosrdném samaritánovi
  • Ježíšův postoj k pohanům - podobenství o setníkovi - Řekni jen slovo, a má duše bude uzdravena.
  • v 10. kapitole vyvolí ještě dalších 70 učedníků, aby šířili evangelium = počet rabínů, kteří vypracovali Septuagintu
  • Ježíšově rodokmen se liší tím, že jde od Ježíše k Adamovi - je to spasitel všech lidského rodu
  • Lukáš nám podává majestátnějšího Ježíše, než předešlá evangelia (Jan nejvíc), nezmiňuje nic, co by Ježíše kompromitovalo, například emoce (lítost, hněv), vypouští mínění Ježíšových příbuzných, že se zbláznil, také že Ježíš neví poslední den, taky tu chybí výrok Otče, proč jsi mne opustil?
  • už při zvěstování je označen za Mesiáše, od začátku je Ježíš Kristus, Pán
  • stále je ale Ježíš líčen jako lidský, má soucitné srdce, Ježíš je blízko těm, kdo jsou na okraji společnosti - chudí, (chudý jde do nebe, bohatý do pekla), Ježíš má moc odpouštět, Ježíš ospravedlňuje svoje hodování s celníky tím, že nepřišel povolat spravedlivé, ale hříšníky, Ježíš se zastane prostitutky
  • na kříži slibuje rád kajícímu se lotrovi na kříži
  • evangelium žen - často jsou tam v klíčovém postavení, Zachariášova žena Alžběta dostala syna Jana, vdovy byly často znevýhodňovány v té době, Lukášovo evangelium se jich zastává
  • ve 13. kapitole je shrbená stařena, ježíš ji v Sobotu uzdraví, dále tam jsou ženy na Křížové cestě, také se dívají na Ježíše na Kříži, nakonec ženy, které objeví prázdný hrob
  • Lukáš píše o tom, že Jan byl vsazen do vězení, pak byl Ježíš pokřtěn - chce tím vyjádřit, že Ježíš Janovi nic nedluží
  • Lukáš vidí v Janovi eschatologického proroka (po mě přijde jiný, který byl dříve než já, toho poslouchejte)
  • Lukáš také nejvíce mluví o Duchu svatém, Ježíš je Duchem počat, také zjevuje Ježíše a zasvěcuje nás do jeho tajemství, Ježíš příjmá Ducha, když je křtěn, Duch ho vede do pouště, z Gelileje, Ježíš zaplesal v Duchu Svatém - Duch Svatý působí spásu
  • Lukáš v evangeliu nezmiňuje slovo církev, ale současný stav reflektuje - doba hlásání, má ve veliké úctě apoštoly, Petr má zázračný rybolov, Lukáš také oznamuje jména dvou učedníků, kteří mají připravit Večeři
  • zvláštní péče a modlitba patří Petrovi, Petr běží zkontrolovat prázdný hrob
  • evangelium modlitby - Ježíš se tam často modlí, modlitba má být pokorná, vytrvalá, plná důvěry, má být bdělá, zve k účasti na modlitbě v Getsemanské zahradě

    Skutkové apoštolští

  • podobenství o ztracené ovci, stříbrném penízi a marnotratném synu - dvoupodobenství - o ovci a penízi je jedno podobenství, o marnotratném synu je to druhé podobenství, starší syn, který se pohoršuje, je farizei, má se najít znovu v domě jako se našel peníz
  • Skutky apoštolů jsou pokračováním Lukášova evangelia, zopakují Ježíšovo nanebevzetí, vyprávějí o osudu Ježíšových učedníků
  • rok 180 - spis o mučednících apoštolů, citují se tam Skutkové apoštolští
  • původně to bylo dílo bez titulu, pak když se vytvořil Kánon Nového zákona, tak se to dalo za Janovo evangelium (odtrhlo se to od Lukášova evangelia)
  • tradice považuje za autora Lukáše, bylo to napsáno až po Lukášově evangeliu
  • je to velmi dobře napsáno, Lukáš používá podobný slovník a obraty, hledal pravděpodobně inspiraci v Knihách Makabejských
  • zde chybí zápis

  • Pavlovy listy

  • 1,2 Soluňanům
  • druhý je pokračováním prvního
  • jsou to poznámky k různým otázkám, nerozebírá je do hloubky
  • Pavel byl v Soluni na druhé apoštolské cestě s Silem a Timotejem
  • v Tessalonice (=Soluň) (město pojmenované po Alexandrově sestře Tesaloniké) byl mravní úpadek, Pavel přišel do Tesaloniky z Filipp (ve Filippech byl vězněn), byl tam pravděpodobně asi 2 měsíce, nejprve zde mluvil k židům, nekteří se nechali přesvědčit, ale pak musel kvůli židům uprchnout
  • křesťanská komunita v Tessalonice byla žido-pohanská, Pavel o soluňanech mluví positivně, chválí je, stali se vzorem pro všechny křesťany v Makedonii
  • poté co byl židy vyhnán píše do Tessaloniky list, pak píše i druhý, který je více kritický, není úplně jisté, jestli druhý list Soluňanům psal také Pavel
  • list má ryze pastorační formu, ale mezi řádky se dozvíme i jeho odpovědi na různé otázky, jeho názory
  • není to žádný traktát, v cetru je otázka eschatologie (Pavel ještě věří v velmi brzký příchod Pána, ve druhém listě už není tak eschatologický)

    První list Soluňanům

  • chválí je za jejich víru, že obstáli ve zkoušce před ostatními, kdo křesťanům strojili úklady, vytýkali mu že utekl z Tesaloniky, on to ospravedlňuje potřebou hlásat dál evangelium
  • bojuje proti nebezpečí křesťanství - zahálce, smilstvu, pokušením
  • řeší otázku posmrtného života - co bude s těmi, kdo nezažijí druhý příchod Ježíše, budou mít také spásu? (eschatologie)
  • Pavel reaguje, že ti živí půjdou do Božího království až po těch zemřelých, i ti mají možnost dostat spásu
  • výzva k bdělosti - den příchodu Páně může přijít kdykoliv, musíme být připraveni na každý okamžik

    Druhý list Soluňanům

  • něktěří ale hlásali, že nemá cenu nic dělat, stavět domy, pracovat, rodit děti, vždyť Pán přijde velmi brzy
  • proti těm píše Pavel v druhém listu - "kdo nechce pracovat ať nejí", příchod Pána nebude ihned, napřed musí přijít antikrist

    List Galaťanům

  • Magna Charta křesťanské svobody
  • Galacie je ve střední Malé Asii, byli to keltové (galové)
  • přijali Krista na Pavlově druhé apoštolské cestě, v Galacii Pavel onemocněl, pak tam zůstal na pár týdnů a založil tam křesťanskou obec
  • Galaťané ho přijali velmi vlídně, pohostině, s podobným postojem přijali i jeho víru, po jeho odchodu tam ale přišli falešní učitelé, ti bořili Pavlovo dílo, proto Pavel napsal List Galaťanům
  • na třetí apoštolské cestě v Efesu napsal List Galaťanům
  • falešní učitelé - judaizuicí křesťané - tvrdili, že Pavel učí bludy a že není apoštol, evangelium musí přijmout pouze Žid, pohan musí být nejprve obřezán, dodržovat Mojžíšův zákon
  • na to reaguje Pavel ve svém Listu - já jsem apoštol ustanovený ne od lidí, ale od Krista, přijal učení ze zjevení Ježíše Krista - "kdyby to bylo z mé hlavy, nikdy se křesťanem nestanu", v horlivosti potírání křesťanů jsem předčil mnohé
  • po 14 letech se znovu odebral do Jeruzaléma a vzal s sebou Tita, apoštolové si rozdělili svéry vlivu
  • ach vy pošetilí Galaťané, začali jste duchem a teď končíte tělěm, existuje jediné evangelium, kdo ho káže jinak, budiž proklet
  • člověk není ospravedlněn dodržováním Mojžíšova zákona, ale vírou
  • je tu důležitá svoboda, Kristus člověka osvobozuje
  • svoboda nesmí ospravedlňovat člověka k prosazování sebe - takový člověk je otrokem egoismu
  • skutky těla (čarodějnictví, smilstvo, hýření, opilství) - lidé kteří budou takto činit, nedostanou se do Božího království
  • plody Ducha (tichost, láska, zdrženlivost)

    První list Koriňťanům

  • Pavel ho napsal na své třetí cestě
  • do Korintu se Pavel dostal na své druhé apoštolské cestě, byl zde asi na dva roky
  • Korint bylo typicky helenisticky prosperující město, nemravné ale kulturně otevřené město, město sociální nerovnosti
  • Pavel zde založil křesťanskou komunitu, Pavel zde zahájil církevní evangelizaci, nejprve se zde věnoval stanařství
  • nejprve působil v synagoze, ale většina ho odmítla, tak šel kázat k pohanům
  • Pavel pak šel do Sýrie, brzy poté ale šel na třetí apoštolskou cestu
  • v Korintu se pak objevily zmatky - vytvářely se různé frakce uvnitřř křesťanské obce
  • někteří křesťané se v sexuální morálce nestačili obrátit, Korint byl velmi sexuálně nevázané město
  • Korinťané napsali Pavlovi list, ve kterém měli nějaké otázky - otázka manželství a panenství, někteří hlásali, že by se křesťané neměli ženit ani vdávat, dále také požívání masa obětovaného modlám - někteří křesťané měli problém s požíváním obětovaného masa
  • dále také otázka ohledně vzkříšení z mrtvých - heretici tvrdili, že tělo je žalář, hrob, člověk nevstane z mrtvých, ale duše bude osvobozena
  • Pavel v Efesu píše List Korinťanům - je to pastorační list, odpovídá pouze na otázky
  • Pavel autorativně nerozkazuje, ale odvolává se na Krista (zopakuje poselství a ukazuje morální implikace)
  • Pavel reaguje na rozdělení komunity - Krist je jeden, apeluje na spojení, nepochopili jste Krista, moudrost, která vás vede k hašteřivosti, není moudrost Kříže
  • kdo rozděluje Církev, rozdělujě svatý chrám, který jste vy, kdo bude ničit Boží chrám, toho zničí Bůh
  • Pavel kritizuje krvesmilníky - nařizuje exkomunikaci smilníků, copak nevíte že trocha kvasu prokvasí celé tělo, vždyť náš velikonoční beránek je již obětován, proto slavme svátky ne se srarým kvasem, který znamená zlo, ale s nekvašeným chlebem, už nastala Pascha, už si nemůžeme dovolit takto hřešit
  • Pavel jim vyčítá světské spory, soudí se bratr s bratrem, a ještě před nevěřícími
  • kdo se oddá prostitutce, je s ní jedno tělo, kdo se oddá Kristu, je s ním jeden duch, vaše tělo je chrám Boží, již není vaše
  • manželství není žádný hřích, když už jsme v manželství, nemáme ho rozvádět, pokud by ale bylo překážkou víry, je důležitější víra, kdo je svobodný, měl by zůstat svobodným, nicméně manželsví uzavřené s vírou není žádný hřích
  • rozvod manželství ve víře není možný
  • modly neexistují, maso, které jim je zasvěcené, není zasvěcené ničemu, ale když to bude vadit tvému bratru, tak to nedělej, kvůli druhým se stávám otrokem všem
  • kritizuje sociální nerovnosti, poškozuje celou Církev (toto je moje tělo, které se za vás vydává...)
  • charismata v církvi - mysterická náboženství, křesťané založili charizmatické hnutí, ti neměli pokoru, kdo nevěří v Krista i kdyby se vznášel, tak nebude mít spásu
  • jediné kritérium křesťanské dokonalosti je láska
  • vzkříšení z mrtvých - jestliže není zmrtvýchvstání, tak není ani Kristus, vzkříšení je naprostý základ naší existence

    Druhý list Korinťanům

  • do Korintu přišli odpůrci Pavlova evangelia, ti nařkli Pavla ze ziskuchtivosti, Pavel tam šel sám a oni ho vyhnali
  • v Efesu jim napsal list, který je obrátil (ten se ztratil)
  • z Makedonie pak píše Druhý list Korinťanům - vrchol antické literatury, je to osobní list
  • jasně jim ukazuje útrapy svého apoštolství, kolik ho to stálo sil, od Korinťanů si nevzal ani pětník
  • ukazuje důležitost dobročinnosti (charita), ten kdo dává, podobá se Kristu
  • člověk nemá dávat almužnu nadřazeně, ale jako službu
  • pak kritizuje heretiky a apoštolokazy
  • "chlubí" se svými slabostmi stejně, jako se falešní apoštolové chlubí svojí svatostí

    • Rozcestník

    Novinky
    Guestbook
    Škola
    Pravidla společenského chování
    Jak se staví hrad

    Ostatní

    Rome Total War
    Střepy

    Uspořádání webu

    V levém sloupci najdete hlavní menu, v pravé části webu jsou pak odkazy, které se vztahují jen k dané stránce. Na hlavní stránku se dostanete kliknutím na logo v záhlaví.

    Počítadlo


    Škola

    Co zde najdete

    ZSV

    Psychologie
    Sociologie
    Ekonomie
    Politologie
    Právo
    Filosofie

    Religionistika

    Religionistika
    Dějiny křesťanství
    Biblistika Starého zákona
    Biblistika Nového zákona

    Latina

    "Non est, sed erit."

    Historie

    Pomocné vědy historické
    Dějiny Hradce Králové
    Pravěk
    Starověké říše východu
    Starověké Řecko
    Starověký Řím
    Čechy ve středověku
    Raný středověk
    Vrcholný středověk
    Čechy v novověku
    Raný novověk
    Čechy do 2.sv.v.
    Svět do 1.sv.v.
    První světová válka
    Druhá světová válka
    Čechy po 2.sv.v.
    Studená válka

    Kompletní zápisy

    ZSV
    Religionistika
    Dějiny lidstva

    Ke stažení

    ZSV v pdf
    Dějepis v pdf

    Externí odkazy

    Matematika Polopatě
    Dějepis.com